Etické aspekty učení o reinkarnaci

02.06.2019 11:00

Úvod

Zhruba od poloviny 60. let se ve světové kultuře začíná projevovat vliv postmodernismu, širokého kulturního a filozofického proudu, ovládajícího názorový obzor západní civilizace.

V rámci tohoto proudu však existuje relativně samostatný směr, jenž si brzy získal značnou popularitu - New Age (Nový věk).

Jeho filozofická stavba není dosud plně propracována, ale jeho ideje pronikají do řady sfér života společnosti.

Učení New Age na první pohled tvoří dojem eklektické směsice myšlenek, názorů, prvků světových náboženství, vědy a filozofie, v nichž se člověk, který s hnutím přímo nepřišel do styku, orientuje jen velmi obtížně.

New Age je učením o Novém věku, který vystřídá dnešní, krizemi zmítaný dosavadní věk. V Novém věku (jehož symbolickým znakem bude znamení Vodnáře - Aquarius), dojde k vytvoření nového člověka, jehož život bude duchovně obrozen za pomoci transformace jeho vztahů ke skutečnosti, k přírodě, k ostatním lidem. Navíc, při využití celého kulturního odkazu lidstva a za pomoci nového přístupu k němu dojde k vytvoření nové koherentní kultury.

Jedním z jeho názorových součástí, často ztotožňovaný s celým učením či považované za pilíř jeho filozofické stavby, je učení o reinkarnaci, o postupném převtělování podstaty člověka.

Názorový proud New Age a zejména učení o reinkarnaci přináší proto nové podněty i do oblasti etiky.

V průběhu vývoje lidské kultury a civilizace vznikla celá řada etických směrů, které se však navzájem velmi ostře střetávají. Tento spor mezi etickými naukami se vede především o základní pojem každé mravouky - co je mravně dobré? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí.

Podle hédoniků je mravně dobré to, co nám působí slast. Egoisté říkají, že vše, co jim prospívá, je dobré, co jim škodí, je zlé. Sociální utilitaristé učí, že dobré je to, co prospívá celku, rozcházejí se však v otázce - co je celek? Je to lidstvo, třída, národ nebo rodina? Mnozí filozofové učili a učí, že mravně dobré je to, co schvaluje náš mravní cit. Jiní říkají, že mravně dobré je vše, co člověku pomáhá v postupu a v dosažení co nejúplnějšího vývoje. Stoikové, hlásající naturalistickou etiku zastávají stanovisko, že je dobré vše, co je přirozené, co odpovídá přírodě. Aprobativní etika spatřuje zdroj mravnosti v autoritě. Jiní učí, že mravně dobré je vše, co umožňuje člověku aby se stal osobností zvláštního rázu.

V uvedených etických postulátech je zřejmá nedostatečnost a jednostrannost. Zřejmě jiný přístup k otázkám etiky byl u Sokrata, který jako první ve starověkém Řecku veškerou filozofii zaměřil na polepšení a uspořádání mravů. Jeho pokračovatelé Platón a Aristoteles dospěli k názoru, že existuje přirozená morálka, daná každému člověku s neměnným etickým kódem. Konečným dobrem je však ctnostný život, což se může zdařit jen tomu, kdo zná a následuje kosmický řád a jeho pravý chod.

Jaký je ovšem tento řád, co je jeho podstatou? Jak žít, aby život byl v souladu s oním řádem?

Podstata reinkarnace

Základní myšlenka znovuzrození, probíhající v procesu metempsychózy - stěhování duší - je v tom, že lidská duše musí projít tolika formami existence, až se podaří dosáhnout plného splynutí s božstvím, resp. uskuteční se přechod do vyšších rovin existence. Různá vtělení slouží k tomu, aby se duše o podstatě a smyslu existence poučovala a zároveň prožívaným utrpením a obětavostí odčiňovala v každém vtělení zlo, které v dřívějších vtěleních napáchala. Reinkarnace se děje na základě zákona karmy, který určuje, že dobré i zlé skutky každého individua dopadají zpět na svého původce a determinují jeho život v dalších vtěleních. Individuální osud se tak utváří jednak jako výsledek činů dané duše v minulých vtěleních, jednak jako výsledek činů v právě probíhající inkarnaci, i jako příčina jeho budoucích osudů v tomto i budoucích vtěleních.

Kritici a oponenti prohlašují nauku o reinkarnaci a zákon karmy za specificky východní učení, křesťanské a západní tradici naprosto cizí. Myslitelé New Age sice přiznávají, že i když tato problematika tvoří základní kámen hinduismu, buddhismu, džinismu a taoismu, podobné myšlenky lze najít i v dalších geograficky a kulturně vzdálených oblastech - v Africe, Polynésii, u předkolumbovských civilizacích i jinde. Idea reinkarnace byla rozšířena nejen v různých kulturách, ale i v raném křesťanství, z něhož byla násilně vyčleněna druhým cařihradským koncilem roku 553. (1)

Významnou podporou myšlenky reinkarnace poskytly studie zkoumající výpovědi osob, jež přežily klinickou smrt (2). V psychoterapeutické praxi je využívána metoda prožitkové regrese, ve které dané osoby vypovídají v některých případech o předchozích inkarnacích, jako zdroji svých momentálních psychických i fyzických potíží. (3)

Teorie reinkarnace není izolovanou naukou. Je součástí širších filozofických úvah o otázkách smyslu života, vztahu člověka k sobě samému, okolním lidem, ke společnosti i k celé živé i neživé přírodě, vedle dalších, vysloveně etických problémů týkajících se lásky, dobra a zla, všech pozitivních i negativních rysů lidské osobnosti. Člověk hledá tyto odpovědi na tyto otázky od počátku své existence a jen v jejich více či méně uspokojivém zodpovězení tkví podstata vzniku a zformování uceleného filozofického náhledu na svět. Je sice pravdou, že každý je svobodným jednotlivcem, vybírajícím si své ideje svobodně a v závislosti na svém dosavadním vývoji. Ovšem cílem každého člověka by mělo být dosažení co nejvyššího stupně shody svých názorových představ s objektivní realitou, se zákony a řádem, jimiž se svět řídí. Čím vyššího stupně pochopení okolního světa člověk dosáhne ve svém vědomí, tím méně chyb a omylů ve svém životě učiní, tím bude moudřejší, psychicky a fyzicky zdravější, tím méně bude poškozovat okolní živou i neživou přírodu.

Tímto řádem by mělo být pochopení systému, ve kterém duše prochází neustálým vývojem od nižších forem k vyšším. Není to uzavřený koloběh, je to spirála, ve které naše existence, pobyt v tomto hmotném vesmíru či v lidské podobě tvoří pouze jedno rameno spirály. Spodní ramena představují podle těchto představ pobyt ve formách nižších (rostlinných či zvířecích podobách), rameno vyšší představuje přechod do takové formy existence, která se lidským představám vymyká. V náboženských systémech, zejména v rámci různých mystických směrů, však tyto vyšší formy jsou ztotožněny s existencí Boha a tedy v podstatě staticky - dosažení této formy, přesahující lidské chápání, představuje pro člověka v rámci takových nauk konečný cíl - splynutí s Bohem, božstvím a neuvažuje se o dalším vývoji. Přesto i v těchto dalších formách existence nesmrtelná duše či její složky procházejí další cestou zdokonalování v procesu nějaké jiné formy převtělování.

Rozbor etické náplně teorie o reinkarnaci

Základní myšlenka teorie reinkarnace je v podstatě velice jednoduchá a logická. Vychází z poznání, že ve světě se nic neděje bez příčiny a že každá akce vzbuzuje reakci. Moderní věda dospěla k tomuto poznání cestou formulování zákona o zachování energie. Teorie o reinkarnaci jakoby rozšiřovala tento zákon i na oblast lidských skutků, lidského jednání a lidské psychiky. Pramení z poznání, že většinou za každý lidský skutek následuje dříve či později nějaká odezva. Na špatný čin "odplata", na dobrý "odměna". Toto pravidlo zajisté zná mnoho výjimek, ba až tak mnoho, že bývá uváděno v pochybnost. Přesvědčení, že zlé a dobré skutky nezůstanou bez odezvy je všeobecně rozšířeno u všech národů a na všech kulturních stupních.

Toto přesvědčení může vyplývat např. jednak ze zkušeností z procesu pracovní činnosti (nesprávný úkon má za následek špatný výrobek a naopak), ale vychází hlavně ze společenského života člověka (msta a vděčnost jsou nejjednodušší příklady). Jediné, co člověku brání uznat univerzálnost tohoto principu je to, že rozhodně nefunguje očividně stoprocentně a bezprostředně.

Představa, že i pro lidské skutky platí zákon akce a reakce a tedy jistá modifikace zákona o zachování energie, tedy není žádným iracionálním principem, ale obecně používaným metodologickým přístupem.
Naší evropské myšlenkové tradici je však cizí spojení této zákonitosti s principem reinkarnací. V antice byla sice řada myslitelů - a mezi nimi nikdo menší než Platón - kteří s inkarnační teorií běžně pracovali, ale dlouhé období křesťanství nám tuto představu učinilo dokonale cizí.

Náboženství, jako judaismus, křesťanství i islám operují s tím, že univerzálnost skutkové odplaty se prokazuje až po smrti, před božím soudem. V křesťanství např. největší světci dostávají v odplatu za své skutky přímou cestu do nebe, největší zločinci odcházejí do pekla. Většinu lidí však čeká po smrti očistec, v němž se různým způsobem na nich odplata postupně realizuje. Až si tu své špatné skutky odčiní, docházejí spásy. Očistec je zde jakýmsi dalším pokračováním života, které je tu právě proto, aby se skutková odplata realizovala.

Avšak podle teorie o reinkarnaci se skutková odplata děje podle principu, který je všeobecným zákonem - zákonem karmy. V indickém myšlení znamená karma původně totéž co čin nebo zákon činů.
Karmické vlivy tak či onak ovlivňují duši člověka, takže po smrti se duše opět vtěluje úměrně kvalitě, kterou nabyla za předcházejícího života (resp. životů). Proces, kterým na duši ulpívají karmické vlivy, je různě a mnohdy rafinovaně vykládán, ale zůstává v podstatě pouhou spekulací. Rovněž proces, kterým se inkarnace přímo děje, zůstává nevysvětlen. Důležité však je, že karmické vlivy jsou vytvářeny nejen vykonanými skutky, ale i intencemi, záměry, myšlenkami, vášněmi, (i neprojevenými), zálibami a vztahy člověka a rozhodně ve více případech nejen "špatnými", ale i "dobrými" stránkami toho všeho.
Karmické působení je tak naprosto komplexní. Některé karmické vlivy mají údajně možnost působit až za několik generací, odplata nemusí fungovat čistě mechanicky, ve smyslu biblického rčení "oko za oko, zub za zub", což komplikuje orientaci v otázce konkrétní jednotlivé inkarnace a vlivů, jež současný život vytvářely a spoluurčovaly.

Duše podle pojetí reinkarnace prodělává svůj vývoj v postupných inkarnacích na tomto světě. Myslitelé ale i obyčejní lidé se v posuzování této teorie soustřeďovali na otázku, kde, jak a proč se tu ona mnohost věčných nesmrtelných, trvale individualizovaných duší vzala. Byl-li vytvořen určitý počet věčných duší, jsou-li tvořeny stále nové, zda jich tedy přibývá, apod.

Východiskem je pouze pochopení toho, že nejde o statický, uzavřený a konečný systém, ale v případě koloběhu inkarnací v našem hmotném světě jde o pouze jednu z etap, kterou individuální duše prochází. Přichází z "nižších" forem, kde procházela podobným koloběhem inkarnací, až se dopracovaly do našeho světa, prochází dalším koloběhem a po jeho absolvování nastupuje opět do dalšího koloběhu v další, "vyšší" formě existence, jehož podoba se vymyká lidskému chápání.

Z lidských zkušeností, nabývaných a prohlubovaných po tisíce generací, se ve všech lidech - ať už ve větší či menší míře - upevnily základní výchozí etické představy. Vedly k určité všeobecně přijímané koncepci o hodnotě lidského jednání. Jednotliví lidé byli a jsou běžně hodnoceni pozitivně podle toho, jak jsou prospěšní či jak pomáhají ("konají dobro") ostatním. Pominou-li se kritické otázky tohoto stanoviska (např. sám problém stupnice morálních hodnot), lze pouze konstatovat, že z něj jsou historicky odvozeny i základní představy o vnitřním osobním vývoji jednotlivého člověka ve smyslu jeho lidské kvality. I tento osobní vývoj během života je běžně hodnocen podle toho, zda a do jaké míry se stává člověk "lepším", ve smyslu "konání dobrého", prospívání a přispívání ostatním lidem, počínajíc jeho nejbližšími a končíc celou společností nebo lidstvem. Toto obecné cítění je nezávislé na světonázorovém stanovisku, na náboženství nebo na atheismu prostě proto, neboť jeho kořeny jsou historicky daleko hlubší a souvisejí s procesem, v němž lidé vytvářeli sebe jako lidstvo. I za svůj vnitřní, osobní vývoj cítí tedy lidé zodpovědnost, často se třeba v individuálních kritériích lišící od běžných norem, ale v podstatě vždy pociťovanou jako související s obecnou zodpovědností lidskou, se zodpovědností společenskou, ve společnosti, případně za společnost.

V různých historických obdobích, podle úrovně vývoje, byla tato "sebeodpovědnost" cítěna jednotlivci jako projev přirozeného řádu neměnného světa (tak, jak jej stvořili a jemu vládli věční bohové), nebo jako "hlas svědomí", oslovovaného osobním Bohem, či jako absolutní a kategorický "mravní zákon v nás" apod. Více než často byla skutečnost tohoto pocitu přímo základním zdrojem náboženských představ, protože si jednotlivý člověk prostě nedovedl vyložit, odkud se v něm vlastně toto cítění bere - ale prostě tu v celé nám známé historické době tento pocit je.

Náboženství přinášelo ve svém historickém vývoji pozitivní momenty tím, že kladlo a zodpovídalo otázku po smyslu života a smyslu existence světa. Toto kladení otázek po smyslu mělo ohromnou cenu pro sebepoznávání a sebeuvědomování lidstva.

Do těchto úvah vchází teorie o reinkarnaci. Její výklad neuznává Boha v jakékoli podobě, lépe řečeno její přijetí není vázáno na jakoukoli jinou filozofii či náboženství.

Vyplývá z ní, že etické normy nejsou stanoveny žádným bohem. Člověk tedy není za své jednání odpovědný žádné transcendentní, nad světem stojící instanci. Etika, vycházející z teorie reinkarnace je tedy etikou autonomní, tj. etikou, kterou si vytváří a ukládá člověk sám a nejde o etiku heteronomní, v níž jsou etické normy člověku uloženy shůry.

Člověk ovšem jedná ve světě, jež je ovládán karmickým zákonem. Autonomní etika, lidská svoboda cílů a směřování je ovšem tím širší, čím přesněji člověk poznává řád karmanové zákonitosti a tím se posléze může stávat jeho pánem.

Karmanový zákon je všeobecný, platný pro celý vesmír a všechny jeho složky, nejen pro úroveň lidskou. Tím, že karmanový zákon je tímto způsobem všeobecný, může se zdát, že základní světový řád vůbec je řád etický.

V každém případě se však obecný světový řád projevuje ve světě jako kauzální princip skutkové odplaty. Platí pro vše, co existuje, je klíčem k samopohybu světa. Skutečnost není řízena, ale řídí se sama, ovšem zákonitě, podle karmanového principu. Není mu dán zvenčí, ale je jeho vlastním, imanentním principem. Z toho vyplývá i princip svobody jednání všech bytostí. Tato svoboda se zvyšuje úměrně stupni vědomí, je nižší u živočichů, vyšší u člověka. Nejvyššího stupně dosahuje člověk tehdy, když jeho schopnosti vědomí je využíváno skutečně uvědoměle, což znamená, že správné naplnění karmanového zákona vede přes jeho správné poznání a tomu odpovídající způsob života.

Zákon karmy jako odplaty dobrých a zlých činů není ničím víc než výrazem přirozeného pohybu skutečnosti a nelze mu za žádných okolností uniknout. Karmanový zákon nenahrazuje tedy pojem a představu boha, jemuž také nelze uniknout. Není také něčím, co musíme plnit, není to nějaká stanovená norma. Znamená pouze, že veškeré naše jednání se uskutečňuje na platformě přirozené přírodní zákonitosti, totiž že platí zákonitost přirozeného sřetězení příčiny a následku. Ovšem tím, že lidé chápou většinu svých skutků v etických kategoriích, lze zákonitost skutkové podstaty chápat jako nějaký "nadřazený" etický princip. Ve skutečnosti teprve na této úrovni, kdy žádné jednání není a priori zakazováno nebo přikazováno, se vytváří prostor pro opravdovou etiku. Člověk je volán ke svému rozumu. Svým jednáním uvádí do pohybu řád příčiny a následku a z tohoto jednou rozvinutého pohybu jej nemůže zachránit nic, než to, že jen on sám opět tento pohyb uklidní. Nepomohou mu ani náboženské obřady, ani rozhřešení udělené církevní autoritou, nepomůže ani vlastní přesvědčení, že bylo jednáno správně, nelze se odvolat na vnější podmínky, ani na "vyšší zájmy" apod.

Tím je učení o reinkarnaci učením o nezadatelné lidské svobodě a tím i o nezadatelné a nezbavitelné odpovědnosti člověka.

Zákon skutkové odplaty, základní projev obecné zákonitosti světa, se ovšem nerealizuje prostě mechanickým způsobem. Nerealizuje se tak proto, že naše skutky jsou propojeny v síti všech ostatních aktivit, jež se na světě dějí. Zabijeme třeba někoho, kdo by později sám spáchal mnohem horší zločiny. Pomůžeme třeba někomu, kdo na základě naší pomoci bude škodit jiným. Pokud žijeme jen živelně, pokud nezačneme uvědoměle ovládat svůj život a své skutky, je pro nás naše "karmická situace" zcela nepřehledná. Ještě významnější však je, že řád příčiny a účinku uvádíme do pohybu i jinak než jen našimi projevenými, uskutečněnými skutky. Neprojevená, latentní aktivita v podobě úmyslů, myšlenek, vášní a chtíčů má často, ne-li většinou, ještě vážnější úlohu. Už proto, že je to aktivita méně zřejmá, mnohdy i neuvědomělá a nevědomá, tedy běžně méně podléhající naší kontrole. Naším cílem však má být stát se uvědomělými pány i nad ní. V této souvislosti vystupuje do popředí spjatost teorie reinkarnace s analytickou psychologií C. G. Junga a projevy nevědomí.

V tomto světle to znamená, že subjektivní domněnka pro jakýkoliv cíl nemá objektivní platnost. Objektivní platnost nemá to, co si člověk myslí, ale co reálně z jeho skutků nebo postojů a myšlenek vyplývá nejen pro něj, ale v rovné míře i pro jeho okolí, v konečném důsledku pro celý svět. Proto na člověka budou doléhat důsledky karmických procesů.

Je tomu tak proto, že jedním z nejzákladnějších nástrojů, který uvádí do pohybu karmanovou zákonitost, je ulpívání, životní touha, žízeň po čemkoli. Je to zdůrazněný zájem, který přehlušuje hlas rozumového poznání. Může se vázat na cokoli - na majetek, na společenské postavení, na hodnosti, na slávě, ale i třeba na tvůrčí činnosti, na blahu rodiny, na dosahování poznání, ale třeba i na dosažení spásy či přiblížení se k Bohu. A právě zvýrazněný zájem na dosažení spásy či náboženských prožitků je právě největší zábranou jejich naplnění, protože osvobození z koloběhu inkarnací nelze dosáhnout na základě egoistického přání. Veškeré úsilí, které směřuje pouze k individuálnímu prospěchu daného člověka, nutně vytváří nový karmický proces. Jedná-li totiž člověk jen z hlediska vlastního prospěchu, nutně tím opomíjí prospěch ostatních. Není činěno nic zjevného proti ostatním lidem, ale není děláno ani to, co by pro jejich prospěch děláno mělo a tedy i muselo.

Zapomene-li tedy člověk pro svou žádost po spáse či dosažení "vyvanutí" z inkarnačního koloběhu ("nirvány") na nesobecké konání, po němž volá celý svět, od květiny, po níž nepozorně šlape, až po lidi, jejichž potřebnost pomoci přehlíží, pak se jeho žádost stává dalším egoistickým přáním, zcela k nerozeznání po jakýmkoli jiným čistě egoisticky zaměřeným zájmem. Snaha po dosažení spásy může být i snahou po něčem, co daného člověka hodnotově a "eticky" nadřadí nad ostatní. Hybným momentem takových snah je pouze vlastní pýcha, touha "vyniknout", "nadřadit se", "být nejlepší" apod. Je zřejmé, že takové motivy nemají ani eticky, ani karmicky kladný charakter. Vymanění se z koloběhu životů - nirvána - znamená vyhasnutí karmických procesů, tj. zrušení osobního, egoistického zájmu na čemkoliv, neboť kde je egoisticky zaměřený zájem, jsou nutně i taková hnutí mysli, a posléze i takové skutky, které jen dále rozvíjejí proces následnosti příčiny a účinku.

Také ten, kdo nastuduje teorie o reinkarnaci a skutkové odplatě činů a šel by za cílem osobního spasení, nikdy ji nemůže dosáhnout. Nirvána je totiž také definována jako dosažení "dokonalého poznání", což znamená, že jejím předpokladem je poznání podstatně širších souvislostí. Ale člověk může ulpívat i na věcech, které chápeme jako "etické" či "vznešené" - rodina, děti, vlastní práce, poznání. To je zkušební kámen této etiky, naučení, jak správně a lidsky vést svůj život. Neulpívání ovšem neznamená nezájem na čemkoli. Znamená žhavou zanícenost ve prospěch všech bytostí, neulpívání pouze v otázkách vlastního prospěchu. V tomto smyslu může být učení o reinkarnaci být lépe srozumitelná všem těm, komu je drahá služba tomu světu, v jakém žijeme a nikoli ve službě osobnímu spasení nebo individuální odměně kdesi "na nebesích". Učení o reinkarnaci poskytuje přirozenější a racionálnější zdůvodnění etiky ve smyslu služby světu, a tím je etikou veskrze lidskou, ba etikou kosmickou, neboť bere v úvahu i postavení člověka jako součásti vesmíru, nikoli jako jeho pána či porobitele. Každý jiný návod k jednání je nedokonalý, je neetický, existuje-li v mezích příkazů a zákazů nebo je-li oportunisticky utilitární či pragmatický. Etika je jedním ze základních a charakteristických znaků člověka a jeho lidství, vlastnosti, která z něj činí něco kvalitativně vyššího nad ostatní biologické tvory. I když je jistě možné žít a jednat na základě jiných motivů než etických, ztrácí se tím právě tato nejzřetelnější lidská vlastnost. Jednání, jehož motivy jsou vedeny na základě strachu před trestem nebo pod vlivem vyhlídek na odměnu není nikdy jednání etické. Je to pouze jednání legální, k němuž stačí vytvoření trestního zákoníku, ale není k němu potřeba etického cítění.

Člověk, který vede svůj život hluboce zodpovědně a prohlubuje své poznání zákonů skutečnosti, může dosáhnout stavu vyrovnanosti a moudrosti, stavu, jímž pomáhá ostatním, třeba ne vždy viditelně. Jeho působení, úsilí o dosažení moudrosti pomohlo nesčetnými cestami různých vztahů a zprostředkování nakonec všem lidem alespoň trochu. Může tak činit bez halasných proklamací a zdůrazňování svých záměrů. Nepotřebuje k tomu žádnou pomoc zvenčí - k tomu, aby jednal eticky, má k dispozici jen své vlastní síly a jsou to síly dostačující. Není žádná "milost", která by zachraňovala shůry a vykonávala za člověka, co má vykonat jen on sám. Člověk je v prvé řadě povinen konat aktivně dobro všem svým bližním a všem bytostem vůbec. Pouze takové etické jednání směřující k dobru dává jednotlivému životu smysl.

Protože karmická zákonitost je obecná, proces skutkové odplaty se nedokončí v každém individuálním životě. Ne nadarmo se nepřipodobňuje tento proces k vesmírné databance, počítači, který registruje veškeré činy a určuje další vtělení. Onou substancí, která realizuje a přenáší karmické vlivy z vtělení na vtělení, je duše.

Ve starověkých náboženských a filozofických systémech byla duše běžně chápána jako nositel vědomí a života. Duše byla zvláštní složkou lidské osobnosti, případně kterékoli živé bytosti. Byla chápána jako něco nemateriálního a přitom věčného. Pokud se odloučí od těla, tělo ztrácí vědomí a přestává žít. Duše však mohla žít a žije dál, na těle a jeho existenci nezávisle. Mohla se tedy i znovu vtělit.

Člověk si tak díky duši (nebo jinému mechanismu, dosud nepoznanému) nese dědictví z dřívějška. Jeho dnešní Já není totožné s oním Já, které existovalo za předchozího vtělení, ale je produktem duše, která v předchozím vtělení působilo. Dnešní problémy, zlo a utrpení, které daný člověk prožívá, postihují i nepostihují nevinného. Dnešní Já není původcem a příčinou strázní a zla, které na člověka dopadá dnes, v tomto smyslu trpí nevinně, ale ono Já je produktem duše, která byla před jeho narozením jednou vtělena, vytvářela vědomí a Já plně obdobné dnešnímu. Její dnešní "karmický náboj" je výsledkem aktivity tehdejšího Já.

Závěr

Morální kodex, vyplývající z teorie reinkarnace je od počátku vytvářen a chápán jako odvoditelný z přirozeného řádu skutečnosti a nepotřebuje ke svému zdůvodnění ničeho tajemného, není zahalen žádným tajemstvím, ale je zřetelně průhledný a rozumově prozkoumatelný.

I když současná psychoterapie v některých směrech zná a používá stavy odpoutání myslícího principu Já od těla, registruje i úkazy, jež by nasvědčovaly minulé i další existenci, exaktní věda se zdržuje závěrů do doby, než bude možno tyto poznatky prokázat požadovanými metodami. Kdy se tak stane, nelze říci, ovšem nic nebrání tomu, aby i současný člověk se nebál nahlédnout do oblastí nekonvenčního myšlení a přijal zřejmé podněty pro svůj život a filozofický náhled na svět, včetně těch, které obohacují jeho etické cítění a především jednání.

L.Š.

1. podle : Grof, S.: Dobrodružství sebeobjevování. 1. vyd., Gemma 89. Praha, 1992, s. 79

2. viz : Moody, R. A.: Život po životě. Úvahy o životě po životě. Světlo po životě. 1. vyd. Odeon, Praha, 1991

3. viz např.: Foučková, M.: Jsem. 1. vyd., Vyd. Praha, Praha 1996 

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 2. 6. 2019