Láska je ryzí krása duše bez příkras

20.09.2018 16:00

Jak křehký je člověk a jak silný zároveň! Jak bezbranné a zranitelné bývá jeho tělo a jak nezdolnou a prudkou vášní sálá jeho duše. Zbídačen, zatracen, oloupen o naději dál spřádá tajné sny, v nichž bolest ztrácí ostré hrany, žal ustupuje lásce a temnota se mění ve svítání. Byť by se zrodil i v nejhlubší propasti lidské strázně, jeho srdcem nepřestane nikdy znít ta úchvatná óda, jež opěvuje žízeň po životě... 

 

 

Lidé často litují své bližní, kteří si s sebou do života přinesli kříž v podobě různých handicapů. Většina z nich si sama sebe představí v té samé situaci, kterou vnímají jako zcela bezvýchodnou a krajně nespravedlivou. Málokoho však již napadne, že tělesné utrpení nemusí být nutně na překážku plnohodnotnému duševnímu životu, jenž mnohdy bývá ještě bohatší než u zcela zdravých lidí.

Letošní dovolenou jsme trávili v maďarských termálních lázních – místě proslulém nejen svou nádhernou poklidnou atmosférou, ale především léčivými prameny. Mezi pravidelné klienty zde již tradičně patří tělesně postižení lidé, kteří sem přijíždějí v doprovodu nejbližších. Lázeňský areál plně vyhovuje jejich specifickým potřebám, takže se tu cítí velmi pohodlně. Nebýt jejich invalidních vozíků, stěží byste je rozeznali od ostatních návštěvníků. Je až s podivem, odkud čerpají svůj nekonečný optimizmus, kde se v nich bere radost a vděk, jež dávají najevo každým slovem, úsměvem či gestem, jako by říkali: "Díky, že mohu dýchat, že mohu vnímat, že mohu žít..."

Tichá radost

Každé ráno jsem tu potkávala stejný pár: asi padesátiletou ženu se starou paní na vozíku, zřejmě matku s dcerou. Lázeňský areál se otevíral pravidelně o půl deváté a ony byly vždycky mezi prvními, kdo se každé ráno vydávali parkem směrem k bazénům. Zastavily se vždy u horkých sedacích lázní – dcera pečlivě rozprostřela deky a osušky na dřevěnou lavičku a poté pomohla mamince z invalidního vozíku. Usadila ji na deku a ruce a záda vypodložila měkkými polštářky. Poblíž položila termosku s čajem a pár kousků ovoce. Obě ženy spolu prohodily několik slov a dcera se vzdálila. Ne však na dlouho. Hodinu co hodinu se vracela, aby dohlédla na to, zdali je maminka v pořádku, a několikrát za den ji za pomoci někoho dalšího snesla do teplého bazénu.

Ačkoli stará paní trávila velkou část dne sama na lavičce, myslím, že se nenudila, ani se necítila osamělá. Kdykoli jsem šla kolem, blaženě se vyhřívala na sluníčku a šťastně se usmívala. Občas zapředla hovor s některým ze svých sousedů, nebo prostě jen sledovala dění kolem. Přestože byla téměř nehybná a zcela odkázaná na pomoc druhých, myslím, že bych stěží našla mezi všemi návštěvníky spokojenějšího a vyrovnanějšího člověka.

Prázdninová zkouška nervů

Což se však rozhodně nedalo říct o těch, kteří se i navzdory letní uvolněné atmosféře a velmi příjemnému prostředí stačili za den i několikrát pohádat, nebo si bez přestání na něco stěžovali (většinou šlo přitom o naprosté podružnosti). A že jich nebylo právě málo... Vím, že i dovolená překvapivě patří mezi stresotvorné aktivity – člověk náhle změní zaběhaný denní rytmus, ocitne se v cizím prostředí a je nucen trávit více času se svým protějškem, což je mnohým vztahům spíše ke škodě. Možná je na vině naše přehnané očekávání a snad i to, že neumíme ocenit kouzlo a půvab přítomného okamžiku. Aspoň chvíli jenom "být" a neřešit to, co se stalo, ani co nás čeká po návratu domů. Zapomenout na problémy všedních dnů a oddat se všemu krásnému, co nás obklopuje. To je možnost, kterou bychom měli vnímat jako něco výjimečného – něco, co si právem zaslouží naši pozornost, vděk a aspoň trochu upřímné radosti. Často však tomu bývá právě naopak. A to je velká škoda. Proč jen sami sobě upíráme podíl na těch vzácných okamžicích, kdy se znovu poznáváme v jasnějších a čistších perspektivách, kdy jsme s to postřehnout tlukot svého srdce, pokochat se touhou duše a pocítit lásku k životu, který nás obklopuje? Ten, kdo už nikdy nespatří slunce, jež mu svítí do tváře, kdo se již více nerozběhne po zeleném trávníku, kdo se stěží zaposlouchá do vzdálených trylků ptáků ve větvích, vnímá tuto situaci zcela odlišně.

Krásná neznámá

Jednoho dne se v areálu objevil další z podobných párů – mladá, asi třicetiletá žena upoutaná na vozíku a její stejně starý přítel, nebo manžel. Pohled to byl velmi smutný. Žena seděla ve vozíku naprosto bezvládně, její tělo působilo dojmem hadrové loutky, jíž chybí sebemenší vůle k tomu, aby učinila jakýkoliv samostatný pohyb. Hlava jí odevzdaně spočívala na prsou a dlouhé tmavé vlasy padaly v krásných hustých kadeřích přes pohublá ramena. Tělo bylo připoutáno k vozíku speciálními popruhy, aby se na něm vůbec udrželo. Štíhlé křehké ruce visící přes postranice se zachvěly s každou nerovností, s níž se střetla černá gumová kola. Navzdory svému těžkému postižení byla ta žena velmi krásná. Její štíhlé tělo, snědá pleť a nespoutaná záplava kaštanových vlasů jí dodávaly půvabného vzezření. Obličej měla křehký, s jemně tvarovanými rysy, a neustále se usmívala. Jen oči zůstávaly zavřené. Když přijela blíž, poznala jsem, že je slepá.

Láskyplná náruč

Muž zaparkoval vozík u odpočinkové zóny a opatrně osvobodil ženu z popruhů. Poté ji s neuvěřitelnou něhou uchopil do náruče a snesl ke schodům do bazénu. Jemně ji opřel o zábradlí a přes hlavu jí natáhl kruh z pěnové hmoty. Opodál rozprostřel deku, ručníky a vyndal košík s malým občerstvením. Potom se vrátil zpátky k bazénu, vzal ženu znovu do náruče a pozvolna se s ní nořil do vody, jež byla nejen průzračně čistá, ale i příjemně teplá. Lidé sledovali zvláštní pár se zatajeným dechem. Muž kráčel směrem do středu bazénu a za ním se tiše vznášelo bezmocné tělo jeho partnerky. Byl to opravdu neobvyklý a dojemný pohled. Myslím, že v tu chvíli většina přihlížejících děkovala v duchu za to, že může chodit, že se může hýbat a že není odkázána trávit svůj život v trpké a smutné společnosti invalidního vozíku.

Štěstí bez přetvářky

Ačkoli žena budila na první pohled zdání člověka, který již dávno rezignoval na život, mýlil by se každý, kdo by se domníval, že v bezvládném těle zlomeném a zmrzačeném nemocí vyhasla touha, naděje a láska. I když to zní velmi nepravděpodobně, bylo tomu právě naopak. Muž doplaval až doprostřed bazénu a zde se na pár minut zastavil; stále přitom objímal tělo své partnerky. Opět ji uchopil zlehka do náruče a položil si její hlavu na své rameno, obličejem vzhůru, takže jí přímo do tváře dopadal proud slunečních paprsků. A pak se stalo něco úžasného. Ženin obličej se uvolnil, rozjasnil a doslova rozzářil hlubokým vnitřním štěstím. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči – tak nádherný výraz čisté radosti jsem dosud nikdy nespatřila. I když její tělo bylo bezvládné a zotročené těžkou nemocí, její oči v sobě neměly dost světla a duše se potýkala s krutým údělem, láska v jejím srdci žila i nadále.

Rozmluva duší

Téhož dne jsem je potkala ještě několikrát. Když jsem je míjela naposledy, seděli na lavičce v parku poblíž nádherného květinového záhonu a svačili. Jednou rukou objímal muž svoji partnerku pevně kolem ramen, druhou jí dával do úst lžičky ovocného pyré. Něžně a trpělivě, jako když matka krmí malé dítě. Lidé chodili kolem a reakce, jež bylo možné vyčíst z jejich tváří, byly ponejvíce soustrastné. V očích se jim zračil smutek a lítost. Někteří se raději odvraceli, anebo přešli na druhou stranu, aby tudy nemuseli vůbec projít. Málokdo měl odvahu pohlédnout do tváře těm dvěma, kteří se tu spolu objímali a jejichž srdce vedla tichý, nikým nerušený dialog plný hlubokého souznění a lásky. Zdá se to snad nemožné? A přece tomu tak bylo. Bez ohledu na těžké břímě, jež si na svět oba přinesli – žena svou nemocí a její partner tím, že se rozhodl nést tento úděl spolu s ní – vypadali spokojeně a velmi vyrovnaně, ba dokonce mnohem šťastněji než jiné zdravé páry.

Nesmrtelná krása

Podobenství a obraznost člověka se nevztahuje k fyzickému tělu, nýbrž k duši, kterou Bůh stvořil ze všeho nejdřív. Duše dokáže vidět i slyšet, přemýšlet, plánovat, rozhodovat, něco si přát a projevovat svou vůli. Tělo je takříkajíc rouchem duše, jež ji obklopuje jako rukavice ruku. Slouží jí jako nástroj, aby mohla jednat ve fyzickém světě a aby v něm mohla působit. Prostřednictvím duše dokáže i vážně postižený člověk sdílet pocity a emoce na rovině intuice – pomocí lásky, něžností, modliteb, zvuků, melodie, krásy, světla a barev. Není náhodou, že tito lidé bývají mnohdy šťastnější a laskavější než ostatní. Mají totiž snazší přístup ke světu, v němž jejich tělo i mysl získávají opět celistvou podobu bytosti, jež ve svém prapůvodním stavu září dokonalou, neporušenou krásou.

Láska je prostá

Je to už několik měsíců, ale ten obrázek mám stále před očima. Dva lidé, kteří se milují a jdou spolu životem šťastni a vděčni za ten vzácný dar, jenž jim skýtá jejich vzájemná blízkost. Jak prosté. Jednoduchá rovnice lásky, v níž důvěra a pokora předem vylučují všechny neznámé. Ačkoli to mnohým může připadat absurdní, takový vztah lze bez nadsázky nazvat skutečnou oslavou života v jeho nejprostší, a tudíž nejopravdovější podobě. I když se na první pohled zdá, že radost a láska podobné vztahy zdaleka obchází, je tomu často právě naopak. Možná jsme si navykli pojímat lásku příliš komplikovaně, podkládat jí různorodé úmysly a dvojsmyslné významy, spoutávat ji sítí žárlivosti, nevěry a pomluv, zraňovat její zářící duši ostrými trny falešné viny a přetvářky, zacházet s ní jako s něčím, co si lze koupit. Třeba se jen bojíme pohlédnout na lásku "bez příkras", aby nás její čistá krása zcela neoslepila, či neuvrhla v ještě hlubší zoufalství, než je to, jež prožíváme v marné snaze přiblížit se láskyplné podstatě své duše. Je to začarovaný kruh – čím více toužíme po lásce, tím více od ní utíkáme ve strachu, aby někdo neodhalil, jak moc toužíme být milováni a jak moc si přejeme milovat druhé. Milovat a být milován však není slabost. Naopak, je to ta největší a nejkrásnější síla, jež stojí u kolébky veškerého stvoření. Popírat tento fakt znamená smutný a fatální omyl. Nebojme se proto otevřít svá srdce – všemu a všem. Jen tak lze naplnit onen nádherný úděl, který si člověk do svého pozemského života přináší z míst, kde je láska zákonem.

Autor: Zdeňka Jeníčková

Zdroj: Časopis PHOENIX

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018