O zlosti - MUDr. Ivan Rusnák, CSc.

15.03.2009 17:00

Duševní stav, který označujeme pojmem zlost, známe určitě všichni. Každý z nás ho už prožil ve větší anebo menší intenzitě.

Jak zlost vzniká a co vlastně znamená? V dnešní době, na naší úrovni poznání, ke které jsme dospěli, bychom měli mít v této otázce stále jasněji. Měli bychom se umět k problému zlosti postavit, pochopit její podstatu a umět se s ní vypořádat správným způsobem. Vždyť potkat se s člověkem, z kterého „srší zlost“, není nic příjemné. A takoví přece nechceme být. Zároveň z vlastních prožití poznáme, jak nepříjemně působí zlost na nás samotné, když se objeví v nás. Rozbuší se nám srdce, zbledneme nebo zčervenáme. Často v zlosti řekneme slova, která nás potom mrzí a musíme vynaložit hodně úsilí (když naše zlost pomine), abychom napravili to, co jsme, třeba jediným slovem, v zlosti pokazili ve vztahu k jiným lidem.

Jak bychom co nejjednodušeji vyjádřili, co se v nás děje v okamžiku, kdy se začne objevovat zlost jako projev našeho citového postoje k probíhající situaci? Zkusme si teď v paměti vyvolat obraz situace, ve které jsme zlost prožili. Vždy jde o to, že v tomto okamžiku já chci, aby to ten druhý dělal tak, jako já chci, a ne tak, jak to chce on. To je, dá se říci, „univerzální vzorec“ pro zlost.

Kde je chyba? Proč se nemáme zlobit? Co porušujeme? Zamysleme se nad pojmem svobodná vůle člověka. Každý z nás ji dostal do vínku jako schopnost, kterou si nelze odmyslet od člověka jako duchovní bytosti. Jen jejím používáním můžeme duchovně růst a poznávat, co je správné a co nesprávné, co je v souladu s Vůlí Nejvyššího a co ne. Umíme mluvit o právech národů na sebeurčení, o náboženské svobodě jednotlivce či svobodě projevu. To umíme. Ale ve chvíli, kdy se rozčilujeme, toto pravidlo, tento zákon, týkající se svobodné vůle člověka, nerespektujeme!!! Sám Stvořitel, který nám daroval svobodnou vůli, nám ji nebere a nechá nás rozhodovat se svobodně, dokonce i proti Jeho Svaté Vůli. Ale ve chvíli, kdy se rozčilujeme, toto nerespektujeme. Vztáhněme to každý na sebe - já to nerespektuji! Co tedy dělám? Stavím se nad Tvůrce, nad Jeho Vůli a jednoznačně porušuji první Boží přikázání. V té chvíli se stavím nad Něho! … 

Je čas, abychom pochopili, jak často porušujeme to, o čem jsme si mysleli, že už máme zvládnuté. Ne, nemáme. Pracujme na sobě, ještě je čas, ale už ne dlouhý ...

Jak máme postupovat, když chceme upozornit, někdy i přísně (v přísnosti je láska, láska je přísná), že ten druhý by to neměl dělat tak, jak to chce on, že v jeho rozhodnutí je chyba? Když jsme přesvědčeni, že dělá chybu a z vlastního prožití víme, jaký to bude mít následek, tak pochopitelně nemáme být zticha. Mlčení by bylo naší chybou a přestupkem podle zákona Lásky k bližnímu. Jsme povinni bližního věcně a je-li třeba, tak i přísně, upozornit, v čem dělá chybu a jaké to bude mít následky. To je naše povinnost, ale víc ne! Je na něm, jak se rozhodne. Svoboda vůle se projevuje ve svobodě rozhodování a na to nesmíme sahat! Nepodezřívejme ho, že to chce schválně zle. On se právě učí, tak jako jsme se to museli v minulosti v prožívání naučit my sami. Následek, který prožije, bude přece poučením pro jeho další život. Je lepší učit se, třeba i na vlastních chybách, jak slepě poslouchat lidské autority. Známe to určitě i z vlastních prožití, že i při nejlepším úmyslu jsme se mýlili.

Od uvedeného stavu zlosti rozlišme jiný stav, i když zdánlivě podobný. Jsou situace, kdy se spravedlivě rozhořčíme a pocítíme spravedlivý hněv. Představme si situaci: když bude někdo útočit  na slabou dívku, tak se rozhořčím, nahněvám a půjdu ji bránit. Útočníka budu odhánět. Tu ale jde o něco jiného, jak při zlosti. Při zlosti je v popředí moje JÁ. Neuznávané, samolibé, sobecké a uražené JÁ. Při hněvu nejde o mé JÁ, nejde o mne, ale o někoho jiného, komu pomáhám, koho bráním.

Zlost je nepříjemný citový stav, který nás jednoznačně usvědčuje, že jsme danou situaci nezvládli tak, jak jsme měli. Zlostí je nám prakticky okamžitě oznámeno, že děláme chybu, přestupujeme zákon o svobodné vůli a porušujeme první Boží přikázání. Pochopme tento signál !

Když zlost v zárodku, když jsme ještě nezačali konat v mysli, ve vyřčených slovech nebo činech nezastavíme, tak se to projeví na našem těle ihned změnou krevního tlaku, zrychlením srdeční aktivity, změnou barvy kůže, vyloučením hormonálních látek do krevního oběhu. Mění se složení naší krve, její vyzařování a my „sršíme zlostí“, každý to na nás vidí. A to, že jsme hříšníci, je nám už teď jasné. Když to nechápeme, připravujeme si vysoký krevní tlak, poškození srdce a podle zákona o setbě a sklizni i setkávání s lidmi, kteří se budou podobným způsobem - tedy zlostně chovat vůči mně. Když zlost dlouhodobě zatajujeme nebo potláčíme v sobě a třeba i v nízké intenzitě, tak připravujeme půdu pro vznik žlučníkových kamenů a pro poškození jater. A aby to každý, kdo se jen trochu vyzná, viděl jací jsme, tak se nám na tváři nad kořenem nosu tvoří jedna nebo dvě svislé vrásky.

No tak se podívejme do zrcadla …..

Vyhledávání

Texty

11.02.2017 23:00

DESATERO PRO ŽENY

04.02.2017 17:30

IDEÁLNÍ LIDÉ

04.02.2017 17:00

PŘÍČINY NEMOCÍ

11.01.2017 19:00

Jak čistit skvrny

26.12.2015 10:00

Maminka obecná...

05.12.2015 15:00

Vánoční list pro Tebe...

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018