Rozjímání o smyslu života - Ferdinand Valík

19.04.2009 11:00

Osmero rozjímání o smyslu života

I. O SMYSLU ŽIVOTA

Každý člověk hledá štěstí, neboť jej k tomu vybízí jeho vlastní přirozenost…, ale skoro každý je vidí jinde a jinak ho hledá. Apoštol Petr je nalezl. A neměla by jeho zkušenost a jeho upřímnost ukázat nám, kde máme hledat štěstí?

Mnozí je dosud hledají v bohatství, v moci, slávě…, jiní v knihách, zábavě, turistice, ale ten neklid, ono stále nové hledání a putování dokazuje, že trvalého klidu nenalezli. Zato apoštol Petr ihned poznal, kde je pravé štěstí. Nechtěl se vrátit z hory do svého domova: chtěl stále být u Krista.

Zde máme zodpovězenou otázku, v čem spočívá štěstí a smysl života vůbec: ve vnitřním klidu. Avšak nejen to, máme ukázánu i cestu ku štěstí: Znát a následovat Krista. Pozastavme se proto dnes u osobnosti Ježíšovy, která je stále a stále táž, neměnná, věčně krásná a pravdivá.

Není osobnosti v dějinách, která by se mohla Kristu rovnat. Neodvislý od lidu, z něhož vyšel - ať mu volají hosana či ukřižuj! - neodvislý od svých učedníků, neodvislý od doby, idejí a zvyků, které jsou kolem. Nikdo se nemůže chlubit, že byl jeho učitelem. Právě svou vznešeností dospívá k té zvláštní všeobsáhlosti.

Mojžíš byl Žid nejen původem, více názory, city a mravy. Sokrates Řek, Mohamed Arab, Goethe Němec, Shakespeare Angličan, Masaryk Čech, Tolstoj Rus. Všude něco místního, časového, co tu již včera bylo, nebo co zase snad přijde…, co se jednomu zamlouvá, druhému protiví. Podivná proměnlivost, která ukazuje, že sebevětší mužové nejsou přece než omylní lidé.

A co Kristus? Ani Hebrej, ani Řek, ani Říman. U Krista vidíme sice člověčenství, ale ne jeho meze! Proto je všem vůdcem, všem vzorem. Každý věk ho napodobuje: dítě, mladík, matka, stařec. Každý stav se k němu blíží a nalézá u něho potěchy a posily: král na trůně i nešťastník v žaláři. Běda světa a kultury přivádí na jeviště nové a nové národy a představitele těchto národů - avšak Ježíš žádnému není cizí; ani Řeku, ač Ježíš se o filosofii nestaral: ani Římanu, ač válek žádných nezdvihal: ani barbaru IV. století ani humanistovi XIV. století, ani encyklopedistovi XVIII. století, ani modernímu člověku XX. století. Ať se názory a poměry doby sebevíce liší, Ježíš je stále týž, všem vzorem i cílem.

A co řekneme o jeho učení? Lidstvo kráčí mílovými kroky vpřed. Vítá téměř každé století, dnes již každé desetiletí, nové a velké duchy, kteří povstávají, aby nesli v čele pochodeň pokroku, ale brzy přejde přes ně čas a již jsou zase jinými překonáni. A co Kristus? To je zvláštní, ten je stále týž! V každé době, v každém čase, v každém věku, v každém stavu. Ten nebude nikdy překonán.

Duševní klid, hlavní to základ blaženosti, radosti a štěstí, přináší Poznaná Pravda. "Já jsem cesta, Pravda a život," prohlásil Ježíš. A kdo šel v jeho šlépějích, nezbloudil. "Já jsem světlo světa," volal k těm, kdo hledali světlo. A kdo kráčí v jeho světle, nalézá pravou radost ze života.

Žádná filosofie, žádná kniha, žádný člověk neposílí trpícího, zarmouceného, nešťastného tak, jako slovo a příklad Kristův. Evangelium, toť čítanka věřícího. Mlčící, tichý kříž skýtá více síly, než všechny nauky mudrců.

Kdo vyléčí nemocnou duši? Kdo přinese nešťastnému, zarmoucenému, rozervanému člověku klid a mír? Kristus, který není pouze "cesta, pravda a život", ale i "světlo světa", tj. láska, mír, klid, radost a štěstí!

V legendě o svatém Grálu se vypravuje o vůdci těchto rytířů Amfortovi; jako strážce svatého Grálu měl být čistým… avšak nebyl, zhřešil. Proto byl Amfortas potrestán: na jeho těle se objevila krvácející rána, již nebylo možno ničím zahojit. Teprve Parsifal přinesl posvátné kopí, jímž byl probodnut bok Kristův, přiložil je k ráně Amfortově a tato se ihned zahojila.

Každý hřích je otevřenou ranou v naší choré duši. Jenom Kristus nás může vyléčit. Potom vrátí se klid, spokojenost a štěstí do našeho nitra, neboť Ježíš, toť nejen učitel, ale i lékař a těšitel!

II. O SMYSLU ŽIVOTA 

V čem tkví smysl mého života a života vůbec? Tuto otázku řeší filosofie a náboženství; tuto otázku řeší každý zdravě myslící člověk. Tato otázka hýbe celým světem. Vezměme do rukou nejstarší spisy, nejnovější knihy, slyšme rádio, čtěme denní tisk, zajděme do kina, do divadla i na přednášky, všude se setkáváme s různými způsoby a názory řešení tohoto problému.

Valná většina lidí hledá a vidí štěstí - a tím i smysl svého života ve hmotných statcích a pozemském blahobytu, jiný ve zdraví, rodinném štěstí, ve společenském postavení, v úspěších své práce, v tělesných požitcích… atd. - ale ten neklid, ono stálé hledání a putování dokazuje, že trvalého klidu a štěstí nenalezli. Nemělo by smyslu rozebírat i ty nejběžnější a nejznámější názory filosofické, ať již filosofie idealistické či materialistické, neboť tím bychom se dostali do polemiky a ta není účelem náboženského rozjímání. Pozastavíme se pouze u těch nejběžnějších názorů.

Ti, kteří vidí štěstí v hmotných statcích, mají všechny předpoklady k tomu, aby se stali sobeckými chamtivci a mamonáři. V tom jsou však zárodky zla a tím i utrpení a zkázy. Pozemský blahobyt bez vyššího chápání smyslu života vede k pohodlnosti, lenosti a tím opět ke zkáze.

Ti, kteří vidí smysl života pouze v rodině, v dětech, nemohou mít také pravdu, neboť je mnoho rodin, lépe řečeno manželství. Které nemají dětí nebo mají děti debilní. Kde by pak hledali smysl života lidé svobodní, kteří se nežení a nevdávají? Tito by nutně byli vyloučeni z možnosti prožití pravého štěstí a naplnění smyslu života.

Vidět pak smysl života v tělesných požitcích je více než zřetelným znamením mravního úpadku lidstva. Každá přemíra v ukájení tělesných potřeb stává se vášní a vášně jsou metlou lidstva, které nemohou přivodit štěstí, ale katastrofu.

Také názor, že smyslem života je práce pro blaho celku, nemůže plně uspokojit. Práce je požehnáním života; práce poctivá a nezištná člověka povznáší, činí mu radost, že pomáhá druhým, aby se měli lépe. Když se však poněkud hlouběji zamyslí, že pracuje proto, aby se měli lépe jeho potomci, pak se právem může zeptat: Proč bych měl pracovat tak mnoho? Musím svým potomkům připravovat úplný blahobyt? Nestačilo by pracovat méně, abych i já se měl již lépe? Co z toho mám, že kdosi po mně se bude mít lépe?

Zde vidíme, že všechny tyto nejběžnější názory na smysl života troskotají. Důkazem toho je stále ten neklid, ano, stálé hledání pravého štěstí.

Co je tedy smyslem života?

Ježíš nám jasně ukazuje a nás přesvědčuje, že mimo tohoto života existuje život jiný; že smrtí život nekončí! Není to nová pravda… víra v další život člověka, tedy víra v život posmrtný, táhne se jako zlatá nit všemi náboženstvími - i předkřesťanskými. Všechna náboženství učí, že smrtí končí se jen prvá část života našeho, že po smrti nadejde život další, v němž každý bude cele okoušet ovoce své vlastní setby, odplatu svých skutků.

Smysl života je vážný. Je to cesta k Otci - k Bohu. Tato hluboká Pravda má nám být vůdčí myšlenkou při každé práci, nesnázi i bolesti. Žel, že lidé jdou životem a celým stvořením bez zájmu. Vyšších zákonů neznají a ani je nehledají. Pak se v životě potácejí, upadají a zraňují… ba velmi často klnou i Bohu, o kterém nejen že ničeho nevědí, ale ve chvílích blahobytu a zdraví troufale tvrdí, že neexistuje. Když se ale člověku vše hroutí pod nohama, všechno selhává, když ztrácí zdraví, tu víc jak často Boha volá ku pomoci.

Kdo chceš nejen poznat, ale i vyplnit smysl života, pak se musíš řídit slovy Kristovými: Miluj bližního svého jako sebe samého! Jinak řečeno: Nepůsobme bolest druhým, chceme-li ukojit nějakou svou žádost a pak budeme šťastni a na zemi zavládne svatý mír a pokoj.

III. O SMYSLU ŽIVOTA

Až úžasná je skutečnost, jak si lidé málo všímají sebe, jak málo pozoruji své okolí. To vše, co denně běží jako život kolem nás, považujeme za tak samozřejmé, že ani o tom hlouběji nepřemýšlíme, abychom z přemyšlení mohli vyvodit důsledky pro svůj život. Vědomě opomíjíme (a mnohdy i násilně) nejdůležitější tři otázky, které ve skrytu našeho nitra čekají na oživení:

1.)   Odkud jsme přišli?

2.)   Jaký je náš úkol?

3.)   Kam vede naše cesta po životní pouti, po smrti? 

Jinými slovy: Má život lidský nějaký smysl?

Rozřešení otázky po smyslu života je tak staré jako lidstvo samo. V každém člověku - ať si to přeje či nikoli - ozve se totiž nejednou touha vědět: Odkud jsem přišel a proč? Na tuto otázku se obyčejně dává odpověď: To je přece přirozené, neboť každý chce být šťastný a každý chce vědět, proč vlastně žije? Odpověď je sice správná, ale skrývá v sobě něco, co tázajícímu obyčejně unikne. Co je to to „přirozené“? Kde se to vzalo? To si člověk dal sám? Nikoliv! Tato přirozená touha po poznání byla vnořena do živé podstaty člověka stejnou mocí, jakou byl stvořen člověk sám a celý vesmír. Je to touha, která člověka stále nutí k pohybu, aby neustrnul a vytrvale hledal smysl svého bytí. Je to touha, kterou na zemi nemá žádný tvor - kromě člověka.

Pozorujeme-li přírodu od nejmenší mořské řasy přes veškeré rostlinstvo, hmyz, zvířenu, až po člověka, tu vidíme všude nejen účelnost, moudrost, harmonii, ale i tajuplnost a zázračnost. Pouhý pohled za jasné noci na nekonečnou vesmírnou báň nebes nás naplňuje údivem a působí nám závratě. Vzdálenost, velikost, stejné jako nespočetné, nekonečné množství hvězd zastavuje nám chod našeho rozumu.

A obrátíme-li pohled do sebe, do našeho nitra? Jak rozřešíme otázku svědomí? Onoho mravního zákona v nás? Nad veškerým děním vesmírným i přírodním, nad prazvláštní činností našeho nejvnitřnějšího bytí se musíme prostě pozastavit a pokorně si přiznat, že všude, kam naše oko pohlédne, kde mysl naše spočine, tam se setkáváme s dílem Všemohoucího! To také cítil, slovem i hudbou vyjádřil jeden ze světových klasických skladatelů Ludvík van Beethoven v písní „Chvála Boží v přírodě“.

Vnikneme-li pak blíže do tohoto stvoření, ponoříme-li se do něho, tu musíme přiznat, že vše, co vidíme, má svůj význam, účel a smysl, že zde vládne určitá zákonitost. Závěr by tedy byl: Celý vesmír, svět i my lidé nejsme cílem náhody, ale jisté a určité zákonitosti. Je-li pak všechno cílem zákonitosti, pak vše, nač pohlédneme, má a musí mít svůj smysl. Tedy i život lidský!

Není náhod v přirozeném dění! Každý účinek má nutně i příčinu a tedy i smysl! Neúchylně a nepodplatně pracuje ve stvoření zákon příčin a následků. Záleží jen na člověku, aby se rozhlédl kolem sebe a začal vážně přemýšlet a hledat. Ne mudrovat, ale pokorně hledat s veškerou vážností a opravdovostí. Pak se v pravdě přesvědčí, že vše má svůj smysl; štěstí, neštěstí, radost, bolest, utrpení, nemoc, zármutek i smrt. Znovu proto opakuji: Není náhod v přirozeném cítění, vše se děje v přísné zákonitosti!

A ještě otázka: Je smrtí všemu konec? Jestliže ano, pak je zbytečné se obírat otázkou po smyslu lidského života, protože ho nikdy nenajdeme. My však dnes již bezpečně víme, že na světě se nemůže nic ztratit… jen pozměnit či přeformovat. Lidské vědomí je přece něco, co není možné považovat za věc nereálnou. Je to přece realita nejvyšší a nejcennější. Vždyť sami říkáme, že lidský život je ten nejcennější statek. Jak by mohl být tak cenný, kdyby trval jen nepatrnou chvilenku ve srovnání s věčností? Má-li opravdu takovou cenu, jakou mu právem připisujeme, pak nutně musí mít i smysl.

Malý příklad: Dovedeme si představit sílu atomu, myslím sílu, která tento atom drží pohromadě? Snad ano, neboť výsledek této síly jsme viděli - či o ní četli a slyšeli - při výbuchu v Hirošimě a v Nagasaki. A kdo pochopí sílu kosmického záření? Čím více pronikáme do mikrokosmu a čím více se blížíme k nejzazší hranici hmoty, tím větší energii nacházíme. A odkud je tato energie? Logický závěr: každý účinek má svoji příčinu. Je-li zde tak obrovská a přímo nepředstavitelná energie, pak zde nutně musí být i jakýsi prazdroj této síly, odkud tato vyvěrá! Jak nazveme tento prazdroj síly? Bůh! Nekonečno? Neznámo? Absolutno? Atd… Není nutno dávat tomuto prazdroji nějaký název, ale je nutno tuto logiku pochopit, jinak bychom těžko řešili i jednoduché životní otázky.

Žiji, plánuji, myslím, jednám, cítím atd., je možné, aby toto vše, tj. abych "já" smrtí přestal existovat? Nemůže-li se nic ztratit, nanejvýše jen přeměnit, proměnit, přeformovat, pak se nemůže ztratit ani moje vlastní "já", které činilo můj život životem. A konečně: Měl by život lidský smysl, kdyby nebylo konečného vyrovnání? Kdyby nebylo života posmrtného? Kdyby nebylo věčné spravedlnosti, která vyrovnává spáchané křivdy a hříchy vůbec? Ať již zde na zemi či po smrti`? Kdo by potom chtěl být dobrý? Kdo by vůbec byl dobrým? Proč by lidé měli být poctivými, mravnými, láskyplnými, pravdomluvnými? Být dobrým jen pro dobro samo je docela totéž jako být zlým pro zlo. Kdyby nebylo věčné spravedlnosti, která jedině udržuje lidstvo v mezích zákona dobra, pravdy a spravedlnosti, pak by se nutně musela zhroutit celá lidská společnost.

IV. O SMYSLU ŽIVOTA 

V minulém rozjímání jsme došli k závěru, že není náhod v přirozeném dění; že vše se děje v přísné zákonitosti. Kdyby nebylo věčné spravedlnosti, která jedině udržuje lidstvo v mezích zákona dobra, pravdy a spravedlnosti, pak by se nutně musela zhroutit celá lidská společnost. Je zde však taková věčná spravedlnost?

Tuto věčnou spravedlnost můžeme pozorovat v díle Božím, tj. v zákonech přírodních a vesmírných. Tuto spravedlnost každý pociťuje - mnohdy proti své vůli - jak na sobě, tak i na druhých a všude kolem sebe. Tato věčná spravedlnost působí v celém vesmíru, přírodě i v životě každého jednotlivého člověka v podobě nerozlučné trojice zákonů;

  1. Zákona tíže
  2. Zákona přitažlivosti stejnorodého
  3. Zákona zvratného působení

Jak se projevují tyto zákony?

Zákon tíže: Vhoďme kámen do vody. Klesá. Je to něco samozřejmého, neboť je těžší než voda, nemůže se na ní udržet, a proto musí klesnout na dno. Tento zákon známe tak dobře ve světě hmotném, ale již méně ve světě mravním. Člověk, který se něčím proviní, rovněž klesá. Tato provinění, tyto hříchy jako by se na něho zavěsily - obrazně řečeno - tím jej učinily těžším, a proto onen člověk musí klesnout. Nejprve klesá ve svém myšlení, pak ve svém cítění a prožívání a logický závěr: klesne nakonec i ve skutcích. Říkáme, že se ocitl na nakloněné rovině či šikmé ploše. Kdo pak se ocitá na šikmé ploše, tu je nabíledni, že dle zákona tíže musí nutně dolů. Je to prostě jen důsledek, samozřejmý a logický důsledek zákona tíže, který nemá platnosti jen ve hmotě, v tom pozemském, ale také v tom mravním a duchovním.

Zákon přitažlivosti stejnorodého: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Obrazně vysvětleno: má se to jak s magnetem. Tento přitahuje jen věci stejnorodé, tj. železo. Duch lidský je také takovým magnetem. Přitahuje jen to, jací jsme. Proto jsou vždy pohromadě a dobře si rozumějí: kuřáci, pijáci, hráči v karty, sportovci…, atd. Na základě zákona přitažlivosti stejnorodého seskupují se kolem sebe lidé stejného přesvědčení politického, národnostního, náboženského apod. Celá lidská společnost vědomě a také nevědomě či podvědomě se řídí tímto zákonem a proto se jednotlivci druží k sobě navzájem dle známého: Svůj k svému. Pamatujme si, že na základě zákona přitažlivosti stejnorodého celý náš život odpovídá jen a jen našim vlastním myšlenkám, cítění a prožívaní. Tím jsme si dovodili, že stejné přitahuje stejné.

Zároveň však přicházím k jinému závěru a poznání, že totiž stejné působí stejné a tím jsme u třetího zákona: zákona zvratného působení, který vyjádřil Pán Ježíš ve slovech Písma: "Nemylte se, Bůh nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti." Tento zákon lidé dobře znají v dění přírodním, hmotném, ale jakoby se bránili tento uznat v dění myšlenkovém, mravním a duchovním. Přejeme-li někomu něco zlého, tu buďme jisti, že nutně ono zlo se musí vrátit na nás zpět. Již pouhé přání jest jakýmsi jemnohmotným semenem, zasetým do kosmické půdy kolem nás. Tato půda pak nám nejen vrátí, ale dle zákona zvratného působení musí vrátit sklizeň stejného druhu, ba ještě více: Zasejeme-li zrnéčko máku, vyroste nám celý keřík s několika makovicemi. Z jednoho zrnka tabáku vyroste sta a sta zrnéček… Kam bylo vloženo jedno zrnéčko setby, tam vzejde vždy mnohem větší žeň. Proto pozor! Každý musí obdržet mnohokrát více, nežli zasel…, ať již dobra, či zla. Tento zákon zvratného působení nezná výjimky, stejně jako předešlé. Zákony ve stvoření nejsou papírové, ale věčné, neproměnné a svaté. Tyto nelze ani obejít, ani pozměnit. V těchto je pravá absolutní, nepodplatná, věčná spravedlnost.

Žel, že lidé tyto zákony znají, ale si jich nevšímají či tyto úmyslně přecházejí; pak se v životě potácejí, upadají a zraňují. Při větším utrpení či neštěstí se dokonce rouhají Bohu slovy: Kdyby byl Bůh, pak by se na tuto nespravedlnost nemohl dívat, pak by toto utrpení nemohl připustit! Takoví jsou lidé! Jakoby Bůh byl strůjcem války či nějakého utrpení!

Stáváme se mnohdy biblickým marnotratným synem a to právě tenkrát, když neplníme řádně své povinnosti, když neznáme smysl života, když opouštíme cesty zákona Božího. Tam, kde se nežije ve shodě se zákony přírodními a lidskými, tam dochází k tragediím a katastrofám daleko horším jako u marnotratného syna. V takovém životě nelze očekávat úspěchu, tím méně nějakého požehnání. Buďme si proto plně vědomi tvrdé, ale spravedlivé zodpovědnosti za svůj život. Všichni jsme dělníky na veliké vinici tohoto světa. Nikdo zde trvalého bydliště nemáme. Konejme proto práci nám svěřenou poctivě a svědomitě. Hospodařme dobře s hřivnou, tj. s životem, který nám Bůh svěřil. Přičiňme se, abychom čistě sloužili Bohu a lidem! To je základní zákon, který v sobě skrývá vše.

V. O SMYSLU ŽIVOTA 

Dnes zamyslíme se nad náboženským názorem o smyslu života. Náboženství samo o sobě je tak staré jako lidstvo samo. Od svého Prvopočátku pociťovali totiž lidé, že nejsou pány svého života, že je zde jakási tvůrčí moc, která vše nejen tvoří, ale i ovládá a řídí.

Náboženství je mnoho a mnoho. V podstatě však byly všechny náboženské směry stejné, jen podání se lišilo, a sice podle zralosti toho kterého národa. Je to samozřejmé, neboť zákony přírodní jako nejvyšší a nejmarkantnější pravda - jsou jen jedny a platí pro všechny stejně. Co však bolí, je ona roztříštěnost náboženská. Tak ku příkladu jen křesťanských církví, denominací a sekt je na světě na 1800! Je to žalostný pohled, když se podíváme blíže na důvody, které vedly k tolikému roztříštění. Jedni světí neděli, jiní sobotu či pátek. Jedni uznávají půst, druzí nikoli; jedni uctívají obrazy a sochy svatých, jíní zase toto vše zamítají. Někde se ctí kult mariánský, jinde se ostře zamítá. Jedni mají vyzdoben chrám, oltář, jiní jsou proti tomu… atd. Na těchto nepodstatných věcech se tříští pravé náboženství; tak vznikaly a vznikají nové církve a denominace.

Nutno klást důraz na podstatné, tj. na zákony a přikázání Boží a nikoli na nepodstatné, které víc než často boří to nejzákladnější.

I ostatní náboženství nekřesťanská pozbyla svůj význam, protože se odklonila od původního náboženství, které lidstvu přinesli vyslanci Světla, ať již to byl Lao-C´, Zoroaster, Krišna, Buddha, Mojžíš či Mohamed.

Přesto však popírat a zesměšňovat náboženství jen proto, že je lidé sami tak pokřivili, není rozumné, ani správné. Moudřejší by bylo podívat se hlouběji na původ a smysl pravého náboženství.

Slyšme Příklad: Opravdový umělec zhotoví nádhernou sochu. A zemře. Tu přijde druhý, třetí… tzv. umělec a podle svého počne sochu opravovat tím, že na ni nanáší sochařskou hlínu, kde se mu zazdá. Výsledek: nádherné dílo bylo znetvořeno; působí směšným dojmem. Za to však nemůže původní, opravdový umělec, proto si přece nezaslouží posměchu. Moudrý kritik by se tomuto dílu nevysmíval, ale udělal by něco jiného: přistoupil by k soše, odborně by ji prohlédl, oškrabal z ní ohyzdné nánosy, takže by se tato socha opět objevila v původní kráse. Rozbití sochy a zneuznání jejího umělce bylo by špatným vysvědčením pro kritika.

Poukazovat proto na bludy hlásané v církvích a denominacích a ztotožňovat je s pravým náboženstvím je tragickým omylem, odpovídajícím příkladu o opravdovém umělci a jeho nádherné soše. Je pravdou, že církve zneužívaly svého postavení a že učinily náboženství opiem pro lid. Nutno přiznat, a také plně konstatovat, že se snažily udržovat lid v bídě, nevědomosti a poddanosti; že se neštítily těch nejhorších prostředků: intrik, pronásledování, žalářování i vraždění nepohodlných, vedení válek. To všechno byly prostředky, kterými církevní hierarchie vládly, jak říkaly, ke cti a slávě Boží. Při tom se nezmiňuji o absurdnostech dogmat, jako např.: o neposkvrněném početí Panny Marie, o neomylnosti papežské, o nanebevzetí Panny Marie… atd., které jsou v přímém rozporu vědeckém a svědčí o temnotě ducha. Proto jsou církve na ústupu, ztrácejí bývalý význam a to plným právem. Sklízejí, co zasely! Je těžké pochopit, že se v církvích usídlil pravý Antikrist.

Zavinilo však náboženství tento stav? Může ta která strana, organizace či instituce za to, že se v jejich řadách vyskytnul zrádce? Může vynálezce za to, že jeho vynálezu bylo zneužito? Můžeme odsoudit objevitele atomové energie proto, že jí bylo zneužito k masovému vyhlazování lidstva? Tak i v našem případě nelze obviňovat náboženství, že je zdrojem absurdností, protikladů a temnot. Odsouzeníhodní jsou ti, kteří náboženství zneužívají a karikují! Proti těm je nutno tvrdě bojovat. Není vinna snad i Bible? Vždyť všechny církve i denominace podpírají své učení Biblí. I zde je nutno konstatovat, že vina není v Bibli, ale opět v lidech, kteří tuto nesprávně vysvětlují a chápou. Vždy se tvrdilo a doposud tvrdí, že Bible byla nadiktována svatým mužům od Boha, takže každé její slovo je slovem Božím. Důsledkem tohoto pohledu bylo a je, že za slovo Boží je pokládáno i to, co Bible uvádí z dějin, ze zeměpisu, z přírodních věd. Člověk věřící ve slovní inspiraci Bible by měl např. přijmout názor, že naše země je plochá deska, ležící na vodách {Ž. 136,6) - nebo že "Bůh metal veliké kamení z nebe, takže více jich zemřelo od krupobití kamenného, než jich pobili synové izraelští mečem" {Joz. 10,11). Toť očividný rozpor - ba přímo absurdnost. Nutno si uvědomit, že Písmo bylo napsáno ve zcela určitém čase a ve zcela určitém prostředí. Bible má stránku nadčasovou i časovou; Bible je zajisté jedinečnou knihou, ale po určité stránce je také jednou z knih. Je spjata se životem dávných století. O Bohu a jeho jednání tu svědčí lidé zcela určité doby a zcela určitého prostředí. Bible dává odpověď na otázky po pravém smyslu života, po odpovědnosti. Kdo jsem a komu budu skládat účty za svůj život? Kdo mě vysvobodí z hříchu a bloudění'? Jen v poselství o spáse a smyslu života je Bible nadčasová a proto autoritativní. Věříme v biblickou inspiraci v tom smyslu, že lidé, kteří měli podíl na napsání Bible, byli pod vedením Ducha svatého; ale nevěříme v doslovnou inspiraci! Otevíráme-li Písmo, činíme tak ve víře, že v něm je potrava pro naše duše, lék pro náš hřích, život pro naši smrt, společenství pro naši samotu.

Bez pravého náboženství není možné dát lidstvu pravou náplň života; není možné zodpovědět otázku po smyslu života. Pravé náboženství vede ke Světlu, nikoli do temnot. Nezotročuje, ani nevykořisťuje, ale vede člověka do krásného, radostného života. Pravé náboženství přikazuje žít podle vůle Boží a požaduje po každém, aby se učil poznávat zákony ve stvoření.

Smyslem života tedy jest: Boha ctít svým životem a bližním nezištně pomáhat. Stavějme proto na Synu Božím, na zákonech Božích, aby dům náš byl nejen pevný, ale i radostný a krásný!

VI. O SMYSLU ŽIVOTA

Něco, nač všichni lidé bez výjimky věří, je smrt. Každý je přesvědčen, že jednou přijde. Přesto však většina lidí se bojí smrti.

Tento neurčitý strach, který běží vedle člověka po celý jeho život jako stín, vzniká z větší části z plného vědomí, že nesprávně, lehkomyslně a nezodpovědně, tj. hříšně žil. A když lidé nemohou dojít klidu jinak, chytají se sebeklamu, že buď smrtí je všemu konec - tím se chtějí a snaží zbavit se zodpovědnosti - nebo se kojí nadějí, že nejsou o mnoho horší než jiní.

Smrt však přijde, té se nikdo nevyhne… a pak běda takovým lidem již při umírání. Přepadá je úzkost a strach; bojí se, co přijde, neboť plně cítí zodpovědnost za svůj život. Takovému člověku se šíleně splétají myšlenky. Vše, co prožil, se mu zrcadlí Před jeho zrakem jako ve filmu. V hlavě mu to víří, jako když se včely rojí. Je zmaten myšlenkou: Je opravdu smrtí všemu konec? Nevnímá okolí, je cele pohřížen v sebe; prožívá nepříjemné, ba hrůzostrašné chvíle.

Úzkost a strach jsou tedy u mnohých odůvodněny. Tito umírající jasně vyciťují, že sklidí to, co ve svém životě zaseli, ať již myšlenkami či skutky.

Již z tohoto úvodu vidíme vážnost lidského bytí. V čem tedy spočívá smysl života? Na to si odpovídáme již po šesté. Stručně si zopakujme poslední rozjímání.

Smyslem života je: Boha ctít svým životem a bližním nezištně pomáhat. Jinými slovy: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a bližního svého jako sebe samého.

Ježíš praví: "Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci. " (Jan l6, 28). Tím nám Pan Ježíš přímo dokazuje, že smyslem života je jedině Bůh. Dále nás touto větou ujišťuje, že mimo tohoto života pozemského existuje život jiný, tudíž že smrtí se tento život nekončí. Všichni lidé budou vtaženi do soukolí přísně pracujících zákonů zvratného působení, aby v nich - na onom světě - prožili všechno to, v čem chybovali, či byli odměněni za svůj život v Bohu.

Nyní však přichází otázka: Je-li život posmrtný, čím a jak to dokážete? Nežli odpovím, pouze něco podotknu: již z této otázky vidíme, jak málo lidí věří, či jak ani Panu Ježíši nevěří. Chtějí se stavět nad Krista - Boha. Jsme lidmi s přesyceným mozkem naučených vědomostí a při každé příležitosti žádáme: Dokaž nám to! A když se nám to dokáže, jsme zase týmiž lidmi. Nezměnili jsme se a hřešíme dál.

Jsme týmiž jako za časů Ježíše Krista. Místo abychom mu věřili a jemu se blížili, vzdalujeme se od něho a hrajeme si víc než často na nadčlověka, který ví všechno; který Boha nepotřebuje a v Něho vůbec nevěří. Proto ta nenávist, nedůvěra, chaos a všesvětová krize, která koření v krizi ducha.

Abychom se však neuchýlili od vlastního jádra věci: Naší nejdůležitější úvahou musí být zamyšlení nad vnitřní podstatou člověka. Co je vlastně člověk? Podle běžného názoru je člověk nejvýš organizovanou hmotou. Je to správné; člověk jako koruna tohoto stvoření je vpravdě nejvýš organizovanou hmotou. Zadíváme-li se kolem sebe na přírodu, všude vidíme hmotu různě organizovanou. Slyšme některé příklady:

"Slunečnice" dostala své jméno proto, že po celý den neúnavně obrací svůj květ vstříc slunečním paprskům. Přitom to dělá tak přesně, že v tomto ohledu se jí nemůže rovnat ani mnohá soudobá automatická sledující aparatura. "Sledující systém" slunečnice není těžkopádný, je mimořádně úsporný a hlavně spolehlivý. Mnohé druhy rostlin představují dosti přesné "biologické hodiny".

I obyčejný mol si zaslouží vážnou pozornost. Má mikroskopický aparát - přijímač ultrakrátkých vln, které vydává netopýr. Tento malý noční dravec se živí různým hmyzem, mezi jiným i moly. Netopýr se skvěle orientuje ve tmě díky tomu, že má zvláštní zařízení vydávající ultrazvukové vlny a schopné tyto vlny analyzovat po jejich odrazu od povrchu blízkých předmětů. A tak se může nejen orientovat za letu, ale také získávat kořist. Je to docela pěkný příklad miniaturního ultrazvukového lokátoru.

Ryby nás učí, jak konstruovat výkonné a miniaturní přijímače a předávače infrazvukových signálů. Vědci zjistili, že rybí měchýř s trubicí, která z něho vychází, představuje aparát, jehož pomocí ryba ve vodě zachycuje i nejmenší změny v tlaku atmosféry nad vodou.

Což není z technického hlediska například zajímavé odhalit tajemství "antény" u některých druhů motýlů, díky které se navzájem zjišťují i na dosti velkou vzdálenost? Nebo všem nám známá schopnost poštovního holuba orientovat se v neznámém místě a nalézt cestu domů?

Krátce řečeno, bionika nás učí, jak racionálně kopírovat přírodu." (Tajemství živé přírody do služeb lidí - A. Prochorov.) Zde jsme slyšeli z úst nejpovolanějších o zajímavě organisované činnosti rostlin, hmyzu, ryb i živočichů. Avšak nejvýš organisovanou hmotou je člověk. Přesto ale člověk nestvoří sám o sobě ničeho, aniž by nepoužil hmoty, které je všude plno. Člověk má schopnosti přetvářet, formovat, stavět, tvořit…, ale jen z materiálu, který mu poskytuje země.

Uvažujme dále: Víme, že hmota je v neustálém pohybu, vývoji a přeměně. Pakli tomu tak je, jakože ano, tu zde nezvratně musí být i zdroj toho všeho pohybu, vývoje, proměny. Hmota a organizovaná síla či organizovaná schopnost jsou dvě rozdílné věci, které, ač spolu těsně souvisí, nelze sloučit. Jasný příklad máme na člověku: člověk je nejvýš organizovaná hmota. Kdo je ale tím organizátorem? Máme ho nějak pojmenovat? Záleží na jeho jméně? Jeho jsoucnost a působení vidíme, známe a všude znamenáváme. Je to právě ta organizovaná síla, oživující síla, která hmotu ovládla a hmotou se projevuje - u člověka v jeho schopnostech, myšlení, cítění, prožívání a poznávání. Záleží-li nám opravdu na pojmenování, pak můžeme velmi dobře použít běžně užívaného slova: duch! Ovšem pod tímto pojmem "duch" nutno vidět živou podstatu člověka, která nepodléhá rozkladu jako veškerá tělesnost. Duch je vědomá, velejemná, živá podstata, v níž je zakotveno pravé lidství, které se projevuje u pozemského člověka v srdečné upřímnosti, lidskosti, radosti, dobrotě, prostotě, lásce a čistotě.

Působí-li tedy člověk správně v duchu, prožívá radost, štěstí, spokojenost, klid a mír. Nedbá-li však tohoto kompasu a nechá-li se ve své možnosti svobodného rozhodování ovlivňovat nástrojem ducha pro hmotnost, tj. rozumem, snadno sklouzne na dráhu sobectví, nenávisti, závisti, pomstychtivosti, prostě na dráhu hříchu. Tu se pak ihned ozve hlas ducha ve výčitkách svědomí. Odkud toto svědomí? Z ducha! Rozhodně ne z rozumu, který bývá vždy příčinou přestoupení zákonů přírodních i lidských. Rozum totiž jako veledůležitý nástroj ducha ve hmotnosti, má duchu sloužit, nikoli však vládnout! Stane-li se člověku vládcem rozum, pak je to totéž, jako když pánovi vládne sluha. Jeho vláda se projevuje chladností, vychytralostí, sobectvím, lstí, diplomatickým pokrytectvím, bezohledností apod.

VII. O SMYSLU ŽIVOTA

Kdyby snad ještě v někom vznikaly pochybnosti o existenci živého ducha. Pak uvažujme dále: Lidské vědomí je nepopiratelně nejvyšší realita, ačkoli ji nemůžeme uchopit, zvážit, ani změřit. Po pozemské smrti neprojevuje tělo - jako nejvýš organizovaná hmota – žádných známek života, ba naopak nastupuje cestu rozkladu. Bylo by logické, abychom najednou neuznávali vědecký fakt, že se nic nemůže ztratit? Tento názor je nejen nelogický, ale současně je tragickým omylem, který může přivodit netušené škody. Násilným a tvrdým prosazováním tohoto tragického omylu, že totiž pozemskou smrtí je všemu konec, že individuum žijící lidské bytosti zaniká, ve skutečnosti šíříme nebezpečný názor, že lidský život nemá smyslu. Proč budování nebo proč ohledy na někoho, když všechno jednou docela skonči? Pak celý život by byl pouhou fraškou či tragedií!

Kdo by snad ještě odmítal tyto logické úvahy o smyslu života, pak by zde byl pouze jeden důvod: strach před zodpovědností za svůj život. Aby se zbavil – ovšem domněle zbavil – zodpovědnosti pak raději tvrdí: Není Boha, není věčné spravedlnosti, smrtí vše končí. To je ovšem věcí každého jednotlivce; má svobodnou vůli, může mluvit i konat co chce. Důsledky ale ponese!

Zase naopak, člověk vpravdě myslící se musí radovat z tohoto názoru a z těchto logických vývodů, které jedině zaručí nejen pokoj a mír, ale i radost a štěstí. Teprve přijetí tohoto základního poznání umožní nám úspěšně rozřešit otázku smyslu života. Každý totiž nabude pevného přesvědčení, že ani smrtí nikdo neunikne neomylné ruce spravedlnosti, kterou můžeme nazvat různě: buď zákonem zvratného působení, nebo zákonem setby a sklizně či vesmírnou zákonitostí nebo spravedlností Boží.

Tím, že jsme jasně rozlišili ducha - tj. živou podstatu člověka od hmoty, půjdeme v úvaze ještě poněkud dále. Jelikož duch je něco velejemného a nesrovnatelně dokonalejšího nežli jakákoli hmota, musím z prosté logiky hledat jeho původ v říši či oblasti jemu vlastní. Tak jako ryba se zrozuje ve svém živlu - ve vodě, tak i duch se musel zrodit ve svém živlu: tj. v oblasti ducha. Proč ale žije zde na zemi?

Každé nemluvně je ve svém začátku nedokonalé. Potřebuje jistý čas ke svému vývoji, který má svůj zákonitý řád a smysl. Tak také zárodek lidského ducha při svém zrodu musel být podle tohoto zákona nedokonalý a nevyvinutý. Mnoho o životě nevěděl. Nemluvně má podvědomou touhu po životě; projevuje ji jmenovitě pláčem, když má hlad. Odlesk tohoto dění můžeme pozorovat i u zárodku lidského ducha. I tento má v sobě touhu po životě, po životě plného sebeuvědomění.

Pro snadnější pochopení můžeme zárodek lidského ducha přirovnat ke kterémukoli semenu zemských plodin. Má-li kterékoli semeno vydat plody svého určení, musí být ponořeno do hmotnosti, kde nejprve zakoření, vyklíčí, vyroste, rozkvete a nakonec vydá plody. Je přirozené, že tento zákon se vztahuje na celé dílo stvoření, tedy i na člověka. Proto musel zárodek lidského ducha do hmotnosti za účelem sebeuvědomění, tj. aby si uvědomil své "já". To, co je u pozemských plodin vydání plodu, to je u člověka sebeuvědomění; prostě jeho zralost. Tato zralost tkví v živém poznání veškeré zákonitosti a v dobrovolném radostném působení v této zákonitosti.

Dospíváme k závěru: Člověk není pouze nejvýš organizovanou hmotou, ale je ve své podstatě duchem. Za účelem svého vývoje musel sestoupit z oblasti svého domova, biblicky vyjádřeno z ráje, do hmotnosti. Jeho povinností neboli smyslem jeho bytí, je poznat a uvědomit si, že sám je dílem vznešeného Stvořitele, kterého musí z celé duše a mysli své ctít a milovat. To znamená: usilovně poznávat vůli Boží, která je vetknuta v zákonech přírody a celého kosmu, a těmto zákonům se dobrovolně podřídit. To je smyslem života!

Není ovšem nikde psáno, že bychom museli dbát vůle Boží, že bychom se museli podřídit zákonům přírodním. Důsledky však ponese každý sám!

Podívejme se na turisty, jaké zážitky, nevýslovně krásné zážitky prožívají na horách… ovšem jen tenkráte, podřizují-li se značkám. A tak je to i s člověkem na zemi: Bude-li dbát Božích značek, tj. zákonů ve stvoření, bude žít život v trvalém štěstí a míru.

VIII. O SMYSLU ŽIVOTA

Při rekapitulaci všech vývodů a logických uzávěrů šlehne leckomu hlavou myšlenka: proč nelze člověku proniknout onu sílu a moc, která vše vytvořila a stále tvoří a řídí, a která každému z nás udělila paprsek světla ze své všemocné záře? Musíme si uvědomit, že my lidé můžeme pochopit pouze to, co náleží k světu našich pojmů. A jelikož jsme disponováni pokládat za absolutní své pojmy o čase a prostoru, pojmy, jež jsou pouze relativní, proto je naše porozumění a poznání uzavřeno pravdám, jež existují mimo naši sféru a jež nesouvisí s našimi pozemskými organickými schopnostmi.

Není třeba se neustále vznášet ve vyšších sférách, čímž pozemské uniká. Je důležitější poznávat zákony ve stvoření a jim se podřizovat, nežli chtít pochopit Boha a proniknout jeho všemohoucnost. Pamatujme si: vše je dobré, co vyšlo z rukou Stvořitele, se zvrhá v rukou člověka.

Vše se děje, odehrává v zákonitosti; příčina má své následky a následky příčinu. Jedno souvisí s druhým, vše je důmyslně skloubeno jako ohromným strojem, jehož součástky, jakmile odehrají svou úlohu, se vyměňují: včera naši známí, dnes my, zítra jiní a nakonec i ta naše pozemská planeta a po ní jiné a jiné. Proto: Memento mori! Člověče, Pamatuj na smrt! Smrt je pouze zdáním a ne koncem života. I když zemřeš, vlastně nezemřeš, nýbrž postoupíš jen o krok dál v taje Božího díla. "A protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; tot' zajisté zákon a proroci." (Mat. 7,12)

Tím nám Pán Ježíš jasně ukazuje cestu. Konat své povinnosti, pozorovat svět a život, přemýšlet a zdokonalovat se a nikomu vědomě neubližovat. Pro sebe mnoho nežádat a vyhnout se pozornosti svého okolí; žít vnějškem pro jiné, ale vnitřním životem pro sebe. Pak člověk uspokojí svět a sebe zároveň; pak je harmonický a št'astný. Bohužel, lidé u většiny případů žijí obráceně. V sobě vidí střed všeho, sobě jsou láskou i cílem, jen sobě urovnávají životní cesty. Zapomínají, že nejsou zde pouze oni, ale i druzí, ke kterým musíme mít vztah, jak k jejich radosti, tak i k jejich bolesti a utrpení. Je nutno ne jednou ze svého pohodlí slevit a obětovat se. Proto nám Pán Ježíš při poslední večeři "zůstavil smysl životního utrpení a v srdce vštípil přesvědčení, že má člověk jeden druhému se obětovati a píti z kalicha života sladké i trpké, příjemné i odporné." Každý - byt' i malý - dobrý skutek, často i dobré slovo či laskavý pohled je skutkem, který ti bude připočten na věčnosti, nebot' "ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, nýbrž ten, kdo činí vůli Otce mého, kterýž jest v nebesích." Žít podle vůle Boží v každém okamžiku našeho života, at' již v práci, při odpočinku či v rodině, toť základ pravého náboženství. Člověk bez náboženství nestojí tak pevně v žádném okamžiku, jako člověk věřící. Vzpomeňme jen Joba: "Hospodin dal, Hospodin vzal; budiž jméno Páně Pochváleno!" Smrt prvních křesťanů - vyhnání našich českých Bratří z vlasti.

Kdo má živou víru, tomu je vždy klidněji, ten žije spokojeněji a vyrovnaněji třeba při skývě chleba a džbánu vody, nežli boháč ve vší hojnosti, neboť není všechno zlato, co se třpytí, přijdou mnohdy těžké chvíle, kdy člověk malomyslní a ocitá se na pokraji zoufalství… ale víra v Boha jej zachraňuje. V takových těžkých chvílích chápe teprve člověk hořící keř, v němž se Hospodin zjevil Mojžíšovi.

V závěru našeho rozjímání slyšte obraz. Jednou přirovnal Newton filosofa k dítěti, které sedělo na břehu mořském a hrálo si se škeblemi. Ty škeble má dítě v rukou, ale rozhlédne se a vidí nekonečné moře. To nekonečné moře je všechno to, co nevíme a nezbádáme. A já nevím, ale věřím a vlastně ve svém nitru jsem o tom hluboce přesvědčen a tedy i vím, že je nějaká vyšší síla a moc nad námi, kterou nazýváme Bohem. A věřím, že duše neumírá s tělem. Nedovedu si představit, že by náš život pozemský byl všecko. Jistě je nějaký vyšší a další cíl. Je třeba v noci se zadívat na nebe, na němž září hvězdy - což to nejsou obrovské světy, jako naše země? Což není možný i tam život? A člověk vidí, jak se ztrácí v nekonečnosti. Touží po ní, touží vydat se na plavbu po neznámém moři.

I ty hvězdy nekolují v prostorech samovolně, ale v přísné zákonitosti. Jen naše galaxie, jejíž průměr činí 80 000 světelných let, obsahuje 100 miliard hvězd. Galaxií už bylo zjištěno 100 milionů. Průměr těchto galaxií, tj. tzv. supergalaxie, činí asi 100 milionů světelných let. Proč to říkám? Proto, abychom skoncovali s náhodou, osudem, osudovostí. Není náhody! Všude na celém světě, v přírodě, v životě člověka, v celém kosmu není náhody, ale existuje pouze přísná zákonitost.

Proto nejen zbytečné, ale i nesmyslné jsou otázky: Proč to neb ono Pán Bůh dovolí? Proč to či ono dopouští…atd. Bůh vetknul svoji vůli do zákonů stvoření. Vykonal svůj úkol stvoření světa. Teď má slovo člověk. Zde na zemi je jeho úkol. V čem tento úkol spočívá? Jeho úkolem je zkoumat a poznávat zákony ve stvoření a jim se podřizovat. Jinými slovy: plnit vůli Boží! A vodítkem pro člověka, aby správně poznával a chápal vůli Boží, má být čisté náboženství. Važme si proto čistého náboženství jako nejdražšího léku, který nelze koupiti v žádné lékárně. Střezme tento poklad všech pokladů jako oko v hlavě. Pak teprve jsme poznali pravý smysl života, který spočívá jedině v Bohu.

Výtah (1962)

 

Vyhledávání

Texty

11.02.2017 23:00

DESATERO PRO ŽENY

04.02.2017 17:30

IDEÁLNÍ LIDÉ

04.02.2017 17:00

PŘÍČINY NEMOCÍ

11.01.2017 19:00

Jak čistit skvrny

26.12.2015 10:00

Maminka obecná...

05.12.2015 15:00

Vánoční list pro Tebe...

08.04.2012 14:00

Filosofie 2012

22.12.2010 21:00

Povídka o lakomci

02.01.2010 12:00

KRIZE - MÝTY A SOUVISLOSTI

14.06.2009 14:00

Neztrácejme čas

11.05.2009 20:30

Povídka o andělu

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 11. 11. 2018