POHÁDKA

23.07.2016 18:00

SVATOJÁNSKÁ NOC

Ačkoliv byl krásný den, obloha bez mráčku, v chaloupce byl velký zmatek. To si táta přijel pro Barunku, s mámou už měli dovolenou a chystali se k moři. To proto, že Barunka byla v zimě často nemocná a paní doktorka se domnívala, že ji uzdraví jen a jen moře.

„Na toho skřítka zapomeň,“ zbytečně hlasitě zvolal táta, když Barunka marně hledala Prťouska. Ten někam zmizel a nebyl k nalezení. Dělával to tak vždy, když přijel táta.

„No, to nám začíná dovolená,“ durdil se dál táta. Když však viděl, že má Barunka nějak divně se lesknoucí oči, dodal smířlivě.

„Skřítka tu necháme babičce, aby jí nebylo smutno.“

To víte, táta, Prťouska neviděl, babička s Barunkou mu neuměly říct, kde je jeho máma, kde má tátu, kolik váží a ani jakou má krevní skupinu.

Barunčin táta uměl moc užitečných věcí, rozuměl všem autům a také jiným mašinkám. Uměl také řídit letadlo, ale skřítka nikdy neviděl, a tak tvrdil: „Když něco nevidím, tak to není a basta!“

Někdy bylo babičce i Barunce z toho nedorozumění úzko.

Když už byl na chaloupce zmatek tak veliký, že byly otevře­né všechny zásuvky a skříně, a když už nikdo nevěděl, kde se jaká věc nachází, řekl táta: „Jedem.“ Barunku posadil na zadní sedadlo do auta, pak zamávali babičce a odjeli.

Babička si unaveně sedla na lavici u stodoly. Přemýšlela o tom, kam se poděl Prťousek, když tu spatřila jeho čepici mezi kopretinami. Ten záhon byl blízko vrátek, a tak nebylo těžké uhodnout, že Prťousek vše pozoroval a jistě Barunce zamával.

„Já mám v očích brek,“ řekl Prťousek a šplhal se na lavici k babičce.

„A tady mám velikou lítost,“ řekl a ukazoval tam, co lidé mají srdce a Prťousci asi také.

„Nebuď smutný, budeme psát Barunce dopisy, a až přijede, tak je zas budeme číst, a tak to bude jako by nikdy neodjela,“ řekla babička.

Prťouskovi se ten nápad líbil, a nejraději by šel psát dopisy hned. Jenže babička musela jít uklízet, zdálo se jí, že se chaloupce špatně dýchá, když je tam takový nepořádek. Co babička ví určitě, to je, že když v chaloupce vše svítí čistotou a z oken zvedají své barevné hlavičky květiny vysoko ke světlu, pak je chaloupka spokojená.

Každé jaro, když dá babička truhlíky s petúniemi do oken, přiběhnou děvčata od Kostelenců a říkají, že se chaloupka zase směje. Opravdu, a pan starosta to říká také.

Když pak babička v chaloupce uklidila, cítila cosi podobné­ho jako Prťousek. Takovou tu lítost. S tím se musí vždycky hned něco udělat. Nejlépe je jít do přírody, tam je tolik záři­vých sil, že to každému musí pomoci.

Babička zamkla chaloupku a vydala se na procházku. Jen tak, kam ji ponesou nohy. Nesly ji k lesu. Doma si přes ramena přehodila starou jupku a teď se z kapuce na ni usmíval Prťou­sek, nezbeda malý.

„Co tu děláš? Vždyť bys mohl vypadnout,“ strachovala se babička.

„Já tu mám plno kamarádů, pomohli by mi,“ řekl Prťousek a zmizel babičce z očí. Nikdy neuměla babička pochopit, jak to Prťousek dělá. Zničeho nic se objeví, a také zase zmizí. To byla záhada, v takových chvílích i babička někdy pochy­bovala. A už se nikdy nedivila, když v pohádkách četla „bylo - nebylo“. Teď tomu rozuměla.

Na kraji lesa pozorovala babička veverku, jak šplhá po vysokém stromě a po někom hází šišku. Jako by říkala: „Tady jsem.“ Babička šla dál, a jak byla zamyšlená, málem zakopla o veliký hřib. Na hlavičce mu seděl šnek a uždiboval z krásné­ho kloboučku. „Dobrou chuť,“ řekla babička. Šnek zvedl svá udivená tykadla, zakoulel ulepenýma očima, a utíkal se scho­vat do svého šnečího domečku.

„Syčák jeden, málem mě sežral, já jsem tu proto, abych zdobil les! A ty, ty řekneš dobrou chuť. To jsou mi způsoby,“ podrážděně vykřikoval hřib a pyšně se natřásal.

V lese se děje tolik zajímavých věcí, že byste žasli. Z kořenů stromů zvědavě vykukují všelijací brouci, lítá tam plno pilných včeliček, bzučí tam houfy čmeláků. A zpěv ptáků! Není krásnějšího koncertu. Každý musí uznat, že ptáci jsou mistři pěvci. A tak v takové společnosti byla lítost babičky rázem pryč.

Babička šla dál tím kouzelným lesem. Slunce se už schy­lovalo k západu, a to je, věřte nevěřte, kromě rozbřesku ten nejhezčí čas v lese. Ale toho dne se tu rozprostíralo ještě cosi tajemného. Cosi slavnostního. Babička se zastavila, usedla na blízký pařez a naslouchala. Nejraději by si lehla do mechu nebo se stala neviditelná, ale není Prťousek, a tak neušla pozornosti Bleka, psa pana hajného Kostelence. Pana hajného tu můžete potkat denně, obchází svůj revír, aby dal dobrou noc všem veverkám, srncům a všem přátelům, kterých tu má hodně.

„Pěkně daleko jste si to dnes zašla,“ řekl pan hajný, když se pozdravili.

„Když už v lese nebydlí divoženky, strašidla a jiní Rumcajsové, není čeho se bát,“ vesele odvětila babička.

„No . . . tím bych si nebyl tak jist, to víte, pověsti říkají ledacos.“ Pak babičce prozradil, že kousek dál je uprostřed lesa podivná skála, vypadá jako velká socha, trošku schoulený obr či co, a tam prý je zakletá Pohádka.

„Tak vidíte, Pohádka,“ pan hajný se s úsměvem rozloučil, a šel dál svou cestou, věrný Blek za ním.

Babička se za nimi chvíli dívala a přemýšlela o tom, co by asi řekl pan hajný, kdyby jeho děvčata měla doma skřítka. On by možná neříkal, že Prťousci nejsou.

Babička nechápala, co se to dnes v lese děje, vše bylo jakési jiné. Nad vysokými jedlemi se houpal měsíc, byl téměř v úplň­ku, když babička došla ke skále, o které hovořil pan hajný. Ani nevěděla, jak se sem dostala. Náhle rozsvítila oblohu prudce padající hvězda. Možná, že to byla nějaká malá kometa, proto­že za sebou táhla světelný chvost. Na nepatrný okamžik se zastavila nad místem, kde babička právě stála, a prudce jedi­ným paprskem uhodila do skály. V okamžiku bylo celé okolí zaplaveno jasným světlem. Skála se otevřela a objevila se překrásná jeskyně, plná záře, uprostřed stála křehká dívenka jako utkaná ze světla. Na babičku se dívala modrýma očima, o kterých by každý musel říci, že jsou to oči nebeské. Podobala se princeznám, jenže byla mnohem krásnější, než si dovedete představit.

„Kdo jsi a co tu děláš?“ zašeptala babička a protírala si své oči, myslela, že je to přelud, tak neskutečně krásná byla ta dívka.

„Jsem Pohádka, přišla jsem k vám, lidem, před dávnými a dávnými věky. Na Modrou planetu mne poslal můj Pán - Tvůrce všehomíra. Měla jsem udržovat v lidech touhu po kráse a ušlechtilosti, čistotě a míru.“ Tu se Pohádce zalily oči slzami a jako perly se jí řinuly po krásné tváři. Lítostí nad námi lidmi.

„Kdysi jsem byla všude vítaným hostem, neúnavně jsem putovala po celé Zemi. Plavila jsem se s námořníky a rybáři, sedávala jsem v chudých chýších i v palácích. Vyprávěla jsem lidem o pokladu, který musí každý, kdo chce být šťasten, najít. Ale za mnou v patách chodila paní Lež, říkala, že to, co říkám, je hloupost. Poklady se prý musí dolovat, a to hned, jsou tu na zemi, všude, stačí si jen brát, brát. Obvinila mne ze lží. A ještě pozvala do světa paní Závist. Lidé se dali do velikého spěchu a probudili Boj. A to byl konec blaženého věku lidstva.

Byla jsem násilím vyhnána ode všech, kteří ještě v sobě nosili touhu po kráse. Zemi opanoval vládce, mocné Temno. Tam, kde se chopí vlády Temno, musí vše, co by chtělo pomáhat dobru, ustoupit. Všude okolo nás je mnoho světlých pomocníků, ale vy lidé je nevnímáte. Mne jste vyměnili za hloupé báchorky a povídačky. Stydím se, když slyším, že to jsem já - Pohádka.

Jen občas navštěvuji docela malé děti, přivádím jim elfy, skřítky a vyprávím o vodnících, vílách, a o tom, že je třeba být dobrým člověkem.“ Tu se Pohádka odmlčela, dívala se do dálky a její oči měly zvláštní lesk. Jako by se proměňovaly v zářící drahokamy.

„Všechny víly, rusalky, vodníci a skřítci jsou živé bytosti, jako jsem já. A to, že nás nevidíte, tím jste si sami vinni! Jaký smutek vládne v naší oblasti, když vidíme ubohého človíčka, jak hledá poklady, dnes už i ve vesmíru. Zatímco ten jediný, který by udělal člověka šťastným, ten pravý poklad člověk zaklel, tak jako mne. Ale přichází konec vlády Temna. Přichází rozbřesk, doba probuzení! A Pohádku vysvobodí ten, kdo najde vodu v prameni vody čisté!“

Pohádka se v té velké světelné záři začala rozplývat a jasné světlo začínalo pohasínat. Jen z dálky bylo slyšet ještě Pohádčin hlas.

„Je nejvyšší čas . .. hledej, pospíchej!“

Na paloučku vedle skály stály oněmělé srnky, které tu babička dříve neviděla, měsíc putoval oblohou a ticho bylo tak veliké, že nebylo slyšet ani dech.

Nejdříve se vzpamatovaly mámy srny, odskočily z blízkosti babičky, ale koloušci si ji zvědavě prohlíželi, nebáli se lidské bytosti. Vysoko v korunách stromů zahoukal sýček, jeho hlas se podobal nářku, jako by žaloval. Tiše, aby nikoho neplašila, se babička vydala k domovu.

Šla dlouho, a doma vše, co zažila, si zapsala. Když skončila, bylo skoro ráno. Vyšla na zápraží, a to, co tam spatřila, na to nikdy nezapomněla.

Na trávníku pilně pracovaly maličké bytůstky. Podobaly se motýlům, možná by se mohlo říci, že to byly malé dě­tičky s motýlími křidélky. A víte, co dělaly? Ze závojů ranní mlhy, pomocí lucerniček rozsvěcovaly kapičky rosy, které tak zářivě svítí na každém stéble trávy.

V té pilné, tvořivé práci bylo tolik radosti, že se to nedá popsat. Z velké dálky tu zaznívala překrásná hudba. Tu hudbu asi Barunka musela slyšet, když tu každého rána tancovala.

Kdyby se to vše nestalo v noci, která se jmenuje Svato­jánská, asi by tomu málokdo uvěřil. Ale v této noci se dějí i zázraky, tomu můžete věřit.

 

                                    Z knížky Jaroslavy Zadrobílkové " Co Barunce šeptal les"

Vyhledávání

Novinky

16.12.2018 19:00

ADVENT - TŘETÍ SVÍCE

09.12.2018 06:00

ADVENT - DRUHÁ SVÍCE

02.12.2018 09:00

ADVENT - PRVNÍ SVÍCE

20.09.2018 16:00

Nejsi spravedlnost

30.05.2018 00:00

Letnice - 30.5. = 8 = DUCH

14.04.2017 12:00

BÝT TĚ HODEN

11.12.2016 11:00

Odkud jsme?

30.10.2016 08:00

ZODPOVĚDNOST

07.07.2016 18:00

KRÁSA NÁRODŮ

11.06.2016 21:00

SJEZD RODÁKŮ

01.01.2016 08:00

Hudba Jiřího Solničky

02.12.2015 19:00

Projev prof. Petra Piťhy

01.12.2015 05:00

VÝKLADY ZÁKONITOSTÍ

29.11.2015 22:00

MILUJE TĚ?

06.07.2015 16:00

Let balonem

08.06.2015 06:00

O obchodníkovi

20.05.2015 21:00

Pár slov o zákonitostech

15.04.2015 23:30

Výměna energie mezi lidmi

03.04.2015 23:00

Velikonoce

28.02.2015 21:00

Rosenkreuzovo desatero

24.12.2014 01:00

NEJHEZČÍ DÁREK

10.11.2014 23:00

Žijte přítomností

09.11.2014 19:00

Kruté, ale poučné (snad)

03.10.2014 12:00

IDEÁLNÍ LIDÉ

24.03.2014 06:00

Několik rad do života

21.12.2013 19:00

VÁNOČNÍ ČAS

10.11.2013 20:00

Co se děje při rakovině?

12.10.2013 18:20

NĚKDY může znamenat NIKDY

14.08.2013 23:00

MMS - zázračný lék

28.04.2013 09:00

V Í R A

31.03.2013 12:00

ODSOUDIT

08.05.2012 10:00

CESTA K LÁSCE

09.04.2012 09:00

O LÁSCE

08.04.2012 14:00

CO MÁM DĚLAT?

06.04.2012 22:00

VYKUPITEL

06.04.2012 20:00

B O J

18.12.2011 19:00

SPRÁVNÁ CESTA

17.11.2011 12:00

Podobnost čistě náhodná?

11.09.2011 12:00

Euro - ekonomická past

11.03.2011 20:00

EXISTUJE ZLO?

24.12.2010 15:00

Vánoční příběh

02.11.2010 20:00

Video

30.05.2010 12:00

S T R A C H

28.02.2010 10:00

Tomáš Baťa a krize

02.01.2010 14:00

NECHME EKONOMIKU ZEMŘÍT

19.12.2009 23:00

ADVENTNÍ VĚNEC

15.11.2009 22:00

Vytváření důvěry

20.03.2009 21:56

Krimmlerské vodopády

15.03.2009 12:00

Dýňový víkend

12.03.2009 22:05

Dolomity

08.03.2009 22:00

Vysokohorská alpská cesta

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018