Připravovatelé cest - Susanne Schwartzkopff

14.04.2009 22:00

Ti, kteří Slovu na Zemi připravovali cestu

Existuje řada jmen, jejichž záře se po tisíciletí uchovala v paměti lidí. Nejzářivější z nich nejsou jména králů a vojevůdců, státníků nebo umělců, nýbrž jsou to jména těch, kteří lidstvu zažehli nové světlo z věčnosti.

Jména jako Krišna, Mojžíš, Zoroaster, Lao-Tse, Buddha, Mohamed jsou dodnes vyslovována s úctou a obdivem i tam, kde se učení jimi přinesené nestalo náboženstvím uznaným.

Pravda, ještě dnes dovede historie vyprávět o hrdinských skutcích takového Alexandra, Caesara, známá jest moudrost Sokratova i Platonova, z níž dosud čerpáme, ale kdo by srovnával tyto muže s oněmi největšími duchy, kteří přinesli lidstvu pochodeň, jejíž světlo dosud zcela nezhaslo?

Pověsti a legendy opředly tyto postavy četnými zprávami a vypravováním. Čím více doby uplynuto od těch časů, čím více se na skutečné události zapomínalo, tím větší obdiv, ba zbožňování obetkávalo život těchto mužů.

Dodnes považují miliony lidí Buddhovo učení za jedinou pravdu, dodnes žijí miliony podle přijatého učení Lao-Tseova a miliony opět přísahají na zelený prapor prorokův, jehož učení pokládají za jediné pravé a pravdivé.

Kdo má pravdu? Každý se domnívá, že on jest na správné cestě, a myslí si, že jinověrec byl špatně poučen a že se mýlí. Jak tu rozhodnout?

Jestliže v bibli stojí: „Podle skutků poznáte je,“ tedy podle způsobu jejich činnosti, nenajde hledající člověk, bude-li se tohoto měřítka přidržovati, uspokojení nikde. Všude jest lidská slabost a nedokonalost, ba namnoze ještě něco horšího; lež, touha po moci, a podobné zjevy a to u všech národů a ve všech vyznáních.

Přívrženci nevydávají nikde svědectví o zakladateli jejich vyznání, nikde nemohli zabránit, aby lidstvo neklesalo stále hloub, nikde nenajdeme velkou, poctivou, strhující touhu dospět k výšinám pravdy a Božího světla, až snad na několik jednotlivců.

Tedy ze života vyznavačů není možné poznat, které náboženství jest jediné pravé a správné. Ani jedno náboženství nebylo s to zabránit válkám a nepřátelství mezi národy, ani jedno nepozdvihlo lidstvo na vysoký stupeň duchovního vývoje.

Jak se máme zachovati při posuzování těchto četných vyznání? Až dodnes byl sotva učiněn pokus spojiti všechny ty pomoci shůry, to vystoupení lidí, tvrdících o sobě, že jednají na vyšší příkaz, aby osvobodili lidstvo z jeho úpadku a zmatků. Sotva se někdo pokusil o to, aby poznal společný základ ve všem tom dění. Pokusme se jednou o to my! Zamysleme se nad řadou připravovatelů!

Život těchto mužů vine se historií jako zlatá nit. Vystupují brzy na tom, brzy na onom konci země, přinášejí lidstvu opět vědění o čistých říších, narovnávají pokřivenou a znetvořenou pravdu a snaží se lidi přesvědčit, že nejvyšším, ba jediným cílem lidského života jest: hledati Boha, Stvořitele a Udržovatele, poznávati Ho v jeho dílech a sloužiti Jemu ze všech sil z vděčnosti za to, že člověku jest dovoleno v jeho zázračném stvoření existovat.

I když se Nejvyšší jmenuje v každém národě jinak, jest to přece vždy ten Jediný, Věčný, Nepochopitelný, jenž jest původcem všeho života, jenž s láskou drží svou ruku nad svým dílem a o jehož říši věčného světla musejí lidští duchové usilovati, jestliže mají poslechnouti volání svého nitra po vývoji, jestliže se doopravdy chtějí státi lidmi.

Nazývá-li Žid toho, jehož jméno se neodváží vyslovit “Věčným“, “Bohem Izraele“, mluví-li Indové o “Pánu světa“, Číňané a Tibeťané o “Vznešeném“, mluví-li Germáni o “Otci všeho“ nebo o “Otci světla“, Iránci pak o “Ahuramazdovi, Věčném, Moudrém“, vždy jest to jedno jméno Nejvyššího, jenž ve své dokonalosti a velikosti zůstane podle lidských pojmů nevyčerpatelným a jenž se každému národu zjevuje jinak a to takovým způsobem, který jest vhodný pro duši toho kterého národa.

Kdykoliv byl vyslán na zem takový připravovatel cesty, bylo vždy lidstvo na nakloněné ploše tak, že tu byla obava, že by mohlo zcela a nevyhnutelně nadobro klesnout.

Nepochopitelná láska Boží se však vždy znovu a znovu smilovala a posílala ze světlých říší pomoci z té sféry, jež je tak čistá, že duchové odtamtud přicházející mohli bez odporu kráčet temnem země.

K tomu, aby se takový posel světla mohl na zemi inkarnovat, bylo vždy zapotřebí dlouhé přípravy. Muselo mu být na zemi připraveno vhodné okolí, aby se mohl přirozenou cestou a bez překážek vžít do své úlohy. Museli mu tu být k disposici lidé, kteří přijali jeho slovo a pomohli mu je šířit a stali se jeho nástroji v nové výstavbě, která byla jeho úkolem.

K tomu bylo vždy zapotřebí hodně lidí, neboť v takovýchto případech se jednalo vždy o celé národy, které měly být vytrženy z bahna a zmatků.

Vlast a otcovský dům takových pomocníků některého připravovatele cesty nebyly také ničím náhodným. Něco takového ani přísné zákony ve stvoření nedovolují. I jim muselo býti již dávno předtím pečlivě připraveno místo a okolí, potřebné k tomu, aby mohli vyzrát.

Shora, ze světla, viděli nebezpečí již mnohem dříve než oči lidské a již tehdy bylo započato s všemožnými přípravami, jež opět zůstaly skryty lidské mysli a lidskému chápání.

Udeřila-li pak ona hodina, vstoupil připravovatel cesty na zem s páskou na svém duchovním zraku a ta pak byla jen pomalu a ponenáhlu uvolňována tak, že si v pravý čas uvědomil své poslá­ní. Nejdříve se však každý z těchto vyvolených musel do života na této zemi vžít, musel jej dopodrobna poznat, musel zažít na vlast­ním těle úmysly a usilování lidí, jejich myšlení a konání, nejednou za tisícerých bolestí a utrpení, poněvadž jeho čistá duše nedovedla pochopit lidský klam a lidskou lstivost, lidskou nenávist a závist.

Teprve tehdy, když se stal utrpením vědoucí, počal připravovatel cesty své dílo. Musel vědět, kde jest kořen chyb, kde lidé selhávají, jací jsou - dříve jim také nemohl pomoci.

Často byli takoví pomocníci již brzy odtrženi od svého otcovského domu a odloučeni od svých rodin, aby se mohli zcela volně a svobodně vyvíjet. Byli přivedeni k jiným lidem, ti pak je vychovali, skýtajíce jím vše, čeho potřebovali.

Kdo nezná onu historii o Mojžíšovi, jenž se dostal do bezpečí před faraónovým hněvem tím, že byl přiveden právě do rukou faraónovy dcery, aby mu dopomohla k nutnému poznání Egypta? Mojžíš musel být Židem, aby mohl svému národu pomoci, ale vy­růsti musel jako Egypťan, aby byl s to čelit nepřátelství tohoto národa.

K Lao-Tseovi jest přiveden učitel již v nejútlejším mládí a poskytuje mu vědění, jehož je později mudrci v jeho činnosti zapotřebí, žije s ním po dlouhá léta, putuje s ním a ukazuje mu národ, jemuž má pomoci.

Pro naše dnešní chvatné, životem jepic žijící pojmy, jest příprav­ná doba takových připravovatelů cesty dlouhá. Každý z nich odchází na léta do samoty, aby si tam vybojoval silné spo­jení s Bohem, se světlem života, bez něhož nemůže dílo dokončit.

Strádání pro ně nic neznamená. V prostičkých poměrech, za životních podmínek, jež se nám, zhýčkaným lidem dneška, zdají sotva snesitelnými, žijí tito lidé mnohá léta na poušti nebo v odlehlých samotách.

Mohamed žil jako pastýř ovcí deset let u chudičkého pastýře. Nepoznán, sotva s kým mluvil. Zoroaster žil deset let sám a sám ve své chaloupce a doba ta mu uplynula jako voda. Ti, kteří byli předurčeni k velikým věcem, hledali v těchto dobách ponoření se v sebe sama vrchol poznání, poslední vědění; hledali a nalezli.

Pak předstoupili před svůj národ. Když začínali, nevěděli, co mají dělat, o čem mají mluvit. Svěřili se s neochvějnou důvěrou svému světlému vedení a vše se dostavilo tak, jak to mělo přijít: příležitost k činům, jež jim pomohla rozžehnouti vnitřní plamen, i lidé, do jejichž života museli zasáhnout, aby je pohnuli k návratu z nesprávných cest.

A vedení je neslo dál a dál, stále hlouběji chápali bídu svého národa, ale i nádheru svého úkolu. Tak Lao-Tse zbavil svůj lid strašlivé bázně před démony, které si národ sám vytvořil, odnaučil je i nečistotě právě tak zlé, a pak, když duše jejich byly už schopny přijímat, vnesl do nich světlo věčnosti.

Rovněž i Zoroaster zvěstoval svému lidu o tom, jenž přijde. Předpověděl příchod Saoshyantův, ukázal národu svému cestu k budoucímu pomocníku, který jednou přijde a dovede jej zcela k Bohu.

Mojžíš vyprostil svůj lid nejen z vnějšího zajetí, ale i z onoho vnitřního, horšího, ze žaláře temnot. Buddha pomohl svému indickému národu náchylnému k lenošení, že se vzchopil a že započal činorodý život v službě Nejvyššího.

Všude týž obraz: před národ ženoucí se do záhuby předstupuje po dlouhé přípravě Bohem určený připravovatel cesty, strhne lidem s očí pásku duchovního poblouznění a rozžehne před nimi světlo pravdy, které je znovu přivádí k Bohu.

Zadíváme-li se ještě jednou na celou tu řadu zářících postav, poznáme nyní jednotné působení světla pro blaho lidstva. Mnoho cest vede k Bohu, každý národ musí najíti sám svou vlastní cestu vzhůru, vycházeje při tom z národního svého charakteru.

Způsob druhého by mu vždy zůstal cizí a nemohl by mu pomoci. Proto se zrodí pomocník vždy z toho národa, jemuž má pomoci, ba ještě více, jest jeho druhu, jeho duchovního druhu a může jej povznésti, protože mu rozumí.

Nepopsatelná velikost a láska v tom všem spočívající budí náš obdiv i nejvroucnější dík.

Až dotud jsou srdce naše plna radosti a vděčnosti za pomoc shůry, jež nám, lidem, byla vždy znovu a znovu poskytována. Neboť nepřišly sem ku pomoci jen tyto všem známé osobnosti. Každý národ směl jednou mít takového pomocníka, který se právě pro něho hodil. V každém národě žije dodnes, ať už vědomě nebo v podvědomí vzpomínka a touha po návratu tohoto pomocníka.

Jejich jména všechna ještě jednou ožijí v posledním uzavření kruhu a přinesou svým národům poznání velikého dění.

Co se však stalo z národů, když dostali takovou pomoc? Tu se nám naskýtá všude tentýž smutný obraz: když poslové světla upevnili své učení tak dalece, že je mohli předat do jiných rukou, když zavedli všude poslušnost vůči Božím zákonům, přiblížila se hodina jejich návratu domů. Jejich úkol byl splněn. Setba byla zaseta, vzklíčila a vzrůstala; věrní zahradníci ji chtěli opatrovati.

Sotvaže však opustili zemi, vpadl nepřítel opět na pole dobře obdělaná a zpustošil je. Často to byli vlastní přívrženci z nějaké té dobře míněné úvahy nebo z vlastního přání pravdu nějak pokrou­tili a tím vytvořili pro temnotu průlom, aniž to viděli a chtěli.

Jak záhy bylo znetvořeno učení Mohamedovo, jenž chtěl sloučit židovství a křesťanství na základě jejich pravdivého jádra! Co se udělalo z učení Buddhova? Popírání světla, falešné odříkání, vedoucí k odosobnění jakožto k vykoupení, stěhování duší ve zvíře a rostlinu!

Buddha nikdy něčemu takovému neučil. Nikdy neučil Mohamed, že udatného bojovníka, zemřelého hrdinskou smrtí, očekávají krásné hurisky. To nemohl, neboť to není pravda, a on jako vyvolený mohl zvěstovati lidem jen to, co jest pravda!

Znetvoření všude, kamkoliv se podíváme. Pověst, legenda, pohádka, úmyslné falšování opřádají tyto veliké osobnosti lží a cetkami.

Tak stojí nyní znetvoření v chrámech a klášterech, kostelech a poutnických místech před očima věřících, kteří v modlitbě pozdvihují k nim své oči a od nich čekají pomoc.

Ale od těchto proroků se jim pomoci nedostane! Nyní také rozumíme, že ani jedno náboženství nebylo s to lidi doopravdy změnit a polepšit. Všechna byla znetvořena, přizpůsobena lidské potřebě pohodlnosti. Jest mnohem snazší vykonati pouť, slíbit svěcené svíčky, přijmout jakékoliv pokání, než změnit svou mysl, svůj život! To vyžaduje neustále nejbdělejší činnosti celého člověka. Pokání jest krátké a - brzy se zapomíná.

Tak se to děje stále stejně po tisíciletí. Po odklonu od Boha zapřádá se lidstvo vždy víc a více do osidel Luciferových a tím do temnot. Rozbolestněni touží jednotlivci po pomoci ze světla, ježto se vlastní silou vyprostit nedovedou.

Tu se objevují tu i onde, vždy dlouhou dobu od sebe odděleni, ale ponenáhlu u všech národů pomocníci ze světla. S planoucí světelnou pochodní sestupují dolů ze zahrad věčnosti, rozněcují znovu světlo v srdcích hledajících a zprostředkují jim sílu k boji a k vítězství. Jejich působením jejich národ vzplane a světlá záře se pak znovu rozlije jinam.

Když pak nositelé světla předají svou planoucí pochodeň ve velkém chrámu věrným strážcům, vrátí se. Ponenáhlu však strážcové ochabnou, zapomínají udržovat plamen, takže jest stále slabší a slabší. Potom jsou zažíhána vlastní světélka, jež nejsou s to temnotám odolávat a - hrůza! Brzy jest opět vše ve starých kolejích. Temno však triumfuje!

Nahoře, v říších čistého světla, dívají se připravovatelé cesty hněvivě na klesající lidstvo, které nepochopilo jejich oběť a bralo příliš na lehkou váhu drahocenný statek, pro nějž marně žili a trpěli. Byli toho hodni? Nevypadá to tak!

Právem byli čistí duchové jati hnusem před lidstvem při pohledu na marnost veškeré pomoci.

Boží láska však dosud vyčerpána nebyla!

Pravda, připravovatelé cesty pocházeli z vyšších sfér než lidský duch, ale jejich síla přece jenom nestačila na zničení temnot, které tak hluboce vnikly do říší pozdějšího stvoření. Aby se tak stalo, bylo nutno vyslati větší sílu.

I stal se zázrak. Světlo sestoupilo k zemi, aby se tam dole pevně zakotvilo.

Již třikrát se stal tento zázrak, kdo z lidí však o něm ví? Na dnešní dobu jest již to mnoho, že lidé vidí v Ježíši Kristu ještě Syna Božího! Jak mnozí chtějí mít z něho ušlechtilého, nejvýš vyvinutého člověka, pravděpodobně proto, že si pak sami připadají povznesení.

Kdo však ví o oněch druhých dvou zázracích zrození světla na zemi? Kdo zná jméno knížete světla, bez jehož přítomnosti zde na zemi nebyl by Mojžíš mohl konat své zázraky? Kdo zná Kassandru jinak, než jako věštkyni, opředenou ponurou tragikou?

A přece již světlo sňalo závoj s tohoto význačného dění, odhalilo lidstvu zaniklé vědění, aby pokorně a vděčně poznalo, jak nevýslovně velká jest Boží láska.

Mnoho cest bylo připraveno pro slabé lidstvo, všechny byly připraveny s láskou, každému národu byla seslána pomoc shůry, aby mohl nalézti svou cestu ke světlu.

Všechny cesty však měly vústit do velké cesty světla, do níž proudí všechen život, jenž přímo a bez oklik vede vzhůru k pravdě, k tomu Jednomu, Věčnému, Nepochopitelnému, pro něhož vše­chna jména jsou jen koktáním hledajícího malého lidského ducha. Na této široké cestě zalité světlem, k níž musí každý národ dojít svým vlastním způsobem, stojí obrovská světlá postava. To je Ten, na něhož všichni připravovatelé cesty odkazovali. Je to Saoshyant, Pomocník zářící hrdina Iránců, Maitreja Indů, Mahdi Arabů, židovský Mesiáš i ten, na něhož Ježíš sám odkázal jako na „Ducha Pravdy“ který má přijíti.

Opět má každý národ jiné jméno pro vroucně vytouženého, po tisíciletí oznamovaného, jenž lidstvu přinese poslední záchranu a pomoc, osvobození z temnot, ale i třídění lidských duchů a soud nad nimi. K němu vedou všechny cesty, jest cílem, věčně živoucím křížem pravdy. Žel, že každý národ má opět své vlastní pojmy a představy o Něm, což mu musí ztížit poznání, neboť Bůh se při svém splňování neřídí podle představ a přání lidských.

A ta doba je nesporně zde!

Ukáže se, kdo pozná tuto poslední, největší pomoc ze Světla, kdo ji přijme s pokorným, vděčným srdcem. Tomu bude ještě jednou pomoženo. Kdo však tuto poslední pomoc odmítne, tomu nebude pomoženo již na věky.

Poslední pomoc! Modleme se, abychom ji směli poznat!

Vyhledávání

Texty

11.02.2017 23:00

DESATERO PRO ŽENY

04.02.2017 17:30

IDEÁLNÍ LIDÉ

04.02.2017 17:00

PŘÍČINY NEMOCÍ

11.01.2017 19:00

Jak čistit skvrny

26.12.2015 10:00

Maminka obecná...

05.12.2015 15:00

Vánoční list pro Tebe...

08.04.2012 14:00

Filosofie 2012

22.12.2010 21:00

Povídka o lakomci

02.01.2010 12:00

KRIZE - MÝTY A SOUVISLOSTI

14.06.2009 14:00

Neztrácejme čas

11.05.2009 20:30

Povídka o andělu

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 9. 12. 2018