SPRÁVNÁ CESTA

18.12.2011 19:00
Dobrý a spravedlivý král svolal všechny své služebníky a pravil jim: "Můj otec si přeje, abych mu poslal několik z vás, abyste mu sloužili. Kdo z vás je k tomu připraven?"
Tu se tlačili všichni dopředu, neboť každý věděl, jak velká je to milost, smět sloužit otci jejich krále.
Král z nich vyvolil dvanáct, kteří se ve službě zvlášť osvědčili. Vzal je stranou a řekl jim:
"Cesta ke hradu mého otce je obtížná a daleká. Vyžádá si celou vaši sílu, budete-li chtít dosáhnout cíle, než se setmí. A musíte jej před setměním dosáhnout, nechcete-li zbloudit, neboť pak byste byli ztraceni. Proto se každý zkoumejte, jste-li dost silní; bude lépe, zůstanete-li zde, než kdybyste měli zabloudit a zahynout."
Avšak  žádný  neustoupil.  Všichni  statečně  hleděli  vstříc nastávající cestě a pustili se hned do příprav. Když je král příštího rána sám vyprovázel až k hraně, aby jim ukázal cestu, zářily jim oči nedočkavostí. Král k nim promluvil:
"Brzy poznáte, že mnohá cesta od této odbočí a zdá se vésti týmž směrem. Kdo se však po takové cestě dá, ten nikdy nepřijde k mému otci. A nyní pospěšte! Využijte správně času; než se setmí, musíte být u cíle."
Při loučení dal král každému ještě slovo na cestu.
Poutníci statně vykračovali kupředu, plni naděje a veselé mysli. Jak nádherně se šlo v čerstvém, vonném ranním vzduchu. Zanotovali si veselé písně a jejich převeliká radost neznala mezí. Nezpozorovali, že se cesta úžila a stávala se kamenitou. Teprve když se počáteční mírné stoupání stupňovalo, zmlkly jejich veselé písně.
Museli teď svou pozornost čím dál tím více soustředit na cestu. Netrvalo dlouho a únava se začala u některých projevovat. Jeden z nich se vyčerpán posadil, aby si odpočinul a načerpal nových sil, po něm druhý a třetí.
Teprve povzbuzující slova ostatních a myšlenka na vytoužený cíl jim dodala síly, aby se vzchopili.
Cesta se stávala pěšinou a brzy ji bylo možno sledovat jen podle značek na některých stromech a skalách. Bystřiny křižovaly vytčenou pěšinu, roští muselo být odstraňováno. Slunce vystoupilo výš a nemilosrdně pálilo na malou skupinu lidí.
Když dospěli ke košatému stromu, radil Jindřich, nejstarší z nich, aby si zde ve stínu odpočinuli a posilnili se na další cestu.
Klíčící nevole nad svízelnou cestou se brzy rozplynula a všichni se těšili z toho, že již skoro polovinu cesty zdolali.
Dva z nich však ulehli, aby se trochu prospali. Když je ostatní budili, řekli jim rozespalí, aby jen šli napřed, oni že je dohoní. Tak tedy ostatní šli napřed. Jindřich však byl znepokojen; věděl přesně, že tento spánek bude silnější než vůle k dalšímu putování. Vrátil se tedy. Avšak všechny jeho pokusy, aby ospalce přiměl k další cestě, ztroskotaly. Smutně spěchal za ostatními.
Po celé hodiny odklízeli stoupající překážku za překážkou z cesty. Když se však tato práce zdála být čím dál víc bezvýslednou, začalo několik z nich reptat. Toužebně se dívali na krásné silnice, které místy odbočovaly z jejich pěšiny. Jeden z nich řekl:
"Půjdu teď onou pěknou, pohodlnou cestou. Proč se zde máme tak trápit? Podívejte se, cesta vede přesně týmž směrem." Tu se jich několik k němu připojilo.
Marně je Jindřich prosil, aby přece byli pamětlivi králových slov a nešli po samozvolených cestách. Nedbali však varování a mínili, že se jistě dostanou snáze a rychleji k cíli.
Namáhavě kráčel nyní již malý hlouček dál. Bylo to, jakoby na královy služebníky ze všech stran doléhaly tajemné síly a stavěly jim na cestu překážku za překážkou. Vždy znovu je musel Jindřich svou veselou myslí pobádat.
Již mysleli, že jsou u konce svých sil, když tu se náhle jeden z nich zastavil a zvolal:
"Tu jsou domy a tam je město, pojďme tam!"
Nádherná stinná silnice křižovala jejich cestu. Po obou stranách kvetly velké pestré květiny. Na cestě stály ženy v pestrých šatech a ptaly se jich, kam jdou. Potom jim řekly:
"Vy jste ale bláhoví, chcete-li jít svou cestou. Je nemožné, abyste se tudy dostali dále; brzy poznáte, že se budete muset vrátit. Jděte raději po této krásné silnici, ta vás jistě přivede k cíli. Rády vás povedeme."
Poutníci se zastavili. Váhavě a přece toužebně pohlíželi na stinnou silnici, až k nim promluvil Jindřich pevným hlasem:
"Nikoliv, půjdeme jen tou cestou, kterou nám ukázal náš král, neboť jen ta může být ta pravá!"
Ostatní se však ozvali proti tomu a řekli: "Možná, že už ani nejsme na správné cestě, vždyť jinak by nemohla být tak nekonečně dlouhá a úmorná. Bude lépe, necháme-li se vést zdejšími ženami, které se zde jistě dobře vyznají."
Jindřich jim však řekl: "Což nevidíte, že tato cesta, i když je velmi příkrá, vede jistě ke světlé výšině tam nahoře, kde je náš cíl, zatímco ona pohodlná silnice vede dolů?"
Ostatní však potřásali hlavami. Netrpělivostí a reptáním udusili v sobě všechnu radostnou odvahu. Jen jeden z nich, Petr, se od nich odloučil a přistoupil k Jindřichovi. Byl to jeho nejlepší přítel. Tak kráčel Jindřich, doprovázen jen Petrem, příkrou cestou dál.  Když oba vystoupili již hezký kus cesty, uviděli před sebou hezký domeček, obklopený čarokrásnou zahradou. Když přistoupili blíže, podívali se otevřenými dveřmi dovnitř. Pěkně a útulně tam bylo vše zařízeno. Z jedné místnosti vyšel muž v cizokrajném oblečení a pravil:
"Jen pojďte dovnitř, budete jistě hladoví a žízniví." Oba kamarádi uposlechli rádi laskavého pozvání a byli neznámým hostitelem co nejlépe pohoštěni.
Když se posilnili, srdečně poděkovali a chtěli se rozloučit. Tu jim cizinec řekl:
"Proč chcete již odejít? Pohleďte, jsem tak sám, že jsem rád, když zase jednou vidím kolem sebe lidi. Zalíbili jste se mi a proto vás prosím, abyste tu zůstali, jak dlouho se vám zlíbí. Nic vám zde nebude chybět, dům i zahradu považujte za svůj majetek; nejste zde sluhy, ale svobodnými pány."
Tu Petrovi zářily oči a navrhl Jindřichovi, aby zde zůstali. Také na Jindřicha udělala laskavá nabídka cizince značný dojem a bylo mu příjemné, poddat se na chvíli vábivé myšlence lákavé nabídky. Pojednou mu vsak bylo, jakoby slyšel varovný hlas svého krále:
"Než se setmí, musíte být u mého otce!"
Vyskočil, běžel k oknu a viděl, že slunce již stojí nízko nad obzorem. Petr rozmrzele mínil, že nemá být bláhový a má raději zůstat zde, kde je tak krásně. On že v žádném případě nepůjde s ním.
Jindřich těžce bojoval sám se sebou. Měl zde zanechat i svého nejvěrnějšího přítele, jen aby byl poslušen slov svého krále?
Tu zřetelně před sebou uviděl vážný a přece tak laskavý obličej svého pána. Zahanben nad tím, že vůbec mohl zapochybovat, ještě jednou napomenul Petra a již spěchal ze dveří.
Bez dechu chvátal do kopce, vždyť musel dohnat čas. Pojednou zaslechl z dálky volat své jméno. Když se ohlédl, uviděl pod sebou jednoho ze svých kamarádů, který již před několika hodinami se dal boční cestou. Úpěnlivě ho nyní prosil o pomoc.
Jindřich zaváhal. Měl se teď vrátit a ztratit ještě více času? Již chtěl pokračovat ve své cestě, když pojednou uslyšel hlas:
"Miluj svého bližního, jako sebe sama."
Tu se Jindřich obrátil a spěchal dolů ke kamarádovi.
Ten ho vděčně přivítal a vyprávěl, že brzy poté, co s několika druhy odbočil, zpozoroval, že pohodlná silnice vedla pořád dále do nedozírné propasti. Tu se vrátil, avšak brzy mu husté křovisko zatarasilo cestu a nikde nebylo východiska. Padlo na něj hrozné zoufalství pro jeho neposlušnost a tu v něm vyvstala velká touha, aby se mu aspoň ještě jednou dostalo příležitosti vrátit se na pravou cestu.
Se zoufalou odvahou se pak propracoval křoviskem vzhůru. A teď je již tak vyčerpaný, že nemůže dál. Jindřich ho utěšoval, jak jen mohl. Po malých hltech mu podával zbytek posilujícího nápoje, který obdržel od krále a potom s ním pomalu začal stoupat do kopce, přičemž kamaráda starostlivě podpíral.
Slunce již stálo nízko na nebi, ale Jindřich byl pln dobré naděje a veselé mysli a přenesl své dobré rozpoložení i na svého kamaráda. Pozvolna se oběma již cesta nezdála být tak příkrá.
Pak uslyšeli zurčet bystrý potok, jehož čerstvá voda je osvěžila. Na břehu rostly zářivé květiny a pohled na ně jim působil velké potěšení.
Oba se ohlédli zpět na cestu, po které přišli. A hle, bystrý potok se vinul stále po obou stranách cesty a všude na jeho březích rostly tyto něžné květiny a oni to prve vůbec nezpozorovali.
Teď jim přišlo poznání: To vše bylo stále na jejich cestě, ale oni toho nedbali, protože byli příliš zaujati svou netrpělivostí a stísněnou náladou. Zahanbeni a přece plni vřelé vděčnosti se nyní dívali na krajinu vůkol. Tu se jejich oči opět rozjasnily a jejich kroky byly stále lehčí, jakoby okřídlené.
Pojednou cesta  malinko zahnula - a oba kamarádi byli u vytouženého cíle.
Uprostřed koberce z nádherných květin, zalitý světlem zapadajícího slunce, stál vysoký, sněhobílý hrad, z jehož obloukových oken vyzařovalo tak jasné světlo, že oba, oslněni, museli zavřít oči. Když je zase otevřeli, viděli, jak se otevírá zlatá brána hradu. Vystoupila z ní bíle oděná postava, uchopila oba, do hloubi duše dojaté kamarády za ruku a kráčela s nimi ke vchodu do hradu.
Zevnitř zaznívala čarovná hudba a nad nimi se ozval hlas tak plný dobroty, že oba klesli na kolena. A tento hlas pravil:
„Ty zbožný věrný služebníku, vejdi v radost svého Pána!“
 
Hedwig Arhendt

 

Vyhledávání

Novinky

16.12.2018 19:00

ADVENT - TŘETÍ SVÍCE

09.12.2018 06:00

ADVENT - DRUHÁ SVÍCE

02.12.2018 09:00

ADVENT - PRVNÍ SVÍCE

20.09.2018 16:00

Nejsi spravedlnost

30.05.2018 00:00

Letnice - 30.5. = 8 = DUCH

14.04.2017 12:00

BÝT TĚ HODEN

11.12.2016 11:00

Odkud jsme?

30.10.2016 08:00

ZODPOVĚDNOST

23.07.2016 18:00

POHÁDKA

07.07.2016 18:00

KRÁSA NÁRODŮ

11.06.2016 21:00

SJEZD RODÁKŮ

01.01.2016 08:00

Hudba Jiřího Solničky

02.12.2015 19:00

Projev prof. Petra Piťhy

01.12.2015 05:00

VÝKLADY ZÁKONITOSTÍ

29.11.2015 22:00

MILUJE TĚ?

06.07.2015 16:00

Let balonem

08.06.2015 06:00

O obchodníkovi

20.05.2015 21:00

Pár slov o zákonitostech

15.04.2015 23:30

Výměna energie mezi lidmi

03.04.2015 23:00

Velikonoce

28.02.2015 21:00

Rosenkreuzovo desatero

24.12.2014 01:00

NEJHEZČÍ DÁREK

10.11.2014 23:00

Žijte přítomností

09.11.2014 19:00

Kruté, ale poučné (snad)

03.10.2014 12:00

IDEÁLNÍ LIDÉ

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018