Ten, kdo se o mě postará - povídka

29.06.2009 21:00

      Cestující v autobuse soucitně sledovali, jak mladá atraktivní žena s bílou hůlkou opatrně stoupá po schodech. Zaplatila řidiči a s nataženýma rukama, aby nahmatala sedadla, postupovala uličkou, až našla prázdné místo. Posadila se, položila si kufřík na klín a hůl si opřela o nohu.

Uplynul rok od doby, kdy Susan ve věku čtyřiatřicet let oslepla. Následkem chybné diagnózy byla pro­hlášena za nevidomou a byla náhle vržena do svě­ta tmy, hněvu, frustrace a sebelítosti. Susan, dříve velmi nezávislá žena, se cítila tím hrozným vírem osudu odsouzena k tomu, aby se pro všechny ko­lem sebe stala nemohoucím, bezradným břemenem. „Proč se to stalo právě mně?" ptala se a srd­ce měla plné bezmocného hněvu. Ale ať plakala, lamentovala, nebo se modlila, znala bolestivou pravdu - zrak se jí nikdy nevrátí. Nad Zuzaninou dříve optimistickou duší visel mrak deprese. Přežít den obnášelo další záplavu frustrace a moře vyčer­pám. Jediné, čeho se mohla zachytit, byl její man­žel Mark.

Mark byl důstojník letectva a miloval Susan celým svým srdcem. Když ztratila zrak, sledoval, jak se propadá do beznaděje, a rozhodl se jí pomoci, aby získala zpět sílu a jistotu, které potřebovala, aby se opět stala nezávislou. Vojenské zázemí na­učila Marka dobře zvládat krizové situace, přesto věděl, že tohle je ta nejtěžší bitva, jakou kdy svede. Konečně se Susan cítila schopna vrátit se do práce. Ale jak se tam dostane, dřív jezdila autobusem, ale nyní byla příliš vyděšená na to, aby se pohybovala po městě sama. Mark se nabídl, že jí každý den do práce odveze, přestože každý z nich pracoval na opačném konci města. Zpočátku to Susan těšilo a uspokojovalo to i Markovu potřebu postarat se o svou nevidomou ženu, která byla nejistá při plně­ní i toho nejlehčího úkolu. Brzy si však Mark uvědo­mil, že toto opatření nefunguje - bylo vyčerpávají­cí a drahé. Susan musí znovu začít jezdit autobusem, přiznal si. Ale při pouhém pomyšlení, že jí to řekne, mu zatrnulo. Byla stále křehká, tak ukřivděná. Jak bude reagovat? Jak Mark předvídal, Susan byla myšlenkou jezdit zase autobusem na­prosto zděšená. „Jsem slepá!“ odpověděla hořce. „Jak poznám, kam jedu? Mám pocit, že mě opou­štíš!“ Marka její slova zabolela u srdce, ale věděl, co musí udělat. Slíbil Susan, že s ní bude každé rá­no i večer jezdit autobusem tak dlouho, dokud to nezvládne sama. A přesně to udělal. Po celé dva týdny Mark ve vojenské uniformě denně doprová­zel Susan do práce a z práce. Učil ji, jak spoléhat na ostatní smysly, převážně na sluch, aby zjistila, kde je, a jak se přizpůsobit. Pomohl jí spřátelit se s řidiči autobusu, kteří na ni mohou dohlédnout a re­zervovat jí místo. I v těchto nepříjemných dnech, kdy při vystupování klopýtala, nebo upustila kufřík plný papírů do uličky, ji dokázal rozesmát. Každé ráno spolu jeli autobusem a Mark se pak taxíkem vracel do své kanceláře. Přestože byl tento postup ještě dražší a mnohem vyčerpávající než předešlý, Mark věděl, že je jen otázkou času, než bude Su­san schopná jezdit autobusem sama. Věřil v tu Su­san, kterou znal předtím, než ztratila zrak. Ta se ni­čeho nebála a nikdy se nevzdávala. Nakonec Susan usoudila, že je připravena jet sama. Nade­šlo pondělí ráno. Než se vydala na cestu, objala Marka, svého dočasného autobusového společní­ka, manžela a nejlepšího přítele. Oči se jí zalily sl­zami vděčnosti za jeho oddanost, trpělivost a lás­ku. Rozloučili se a poprvé se rozešli každý svou vlastní cestou. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek... kaž­dý den zvládala Susan cestu sama a cítila se báječ­ně. Dokázala to! Jezdila do práce sama. V pátek ráno jela Susan do práce jako obvykle. Když z au­tobusu vystupovala, řekl náhle řidič: „Já vám vážně závidím.“ Susan si nebyla jista, zda mluvil k ní. Ko­neckonců, kdo by záviděl slepé ženě, která má co dělat, aby našla odvahu prostě jen žít. Zvědavě se řidiče zeptala: „Proč říkáte, že mi závidíte?" Řidič odpověděl: „Musí být skvělé mít někoho, kdo se o vás tak stará a chrání vás.“ Susan neměla tušení, o čem řidič mluví, a znovu se zeptala: „Co tím mys­líte?" „Víte, každé ráno po celý týden stál na rohu pěkný muž ve vojenské uniformě a sledoval, jak vy­stupujete z autobusu. Ujistil se, že jste bezpečně přešla silnici a sledoval, jak vcházíte do budovy. Po­tom vám poslal vzdušný polibek, zasalutoval a ode­šel. Jste šťastná žena.“ Susan tekly po tvářích slzy štěstí. Přestože ho nemohla vidět, vždy Markovu pří­tomnost cítila. Byla šťastná, tak šťastná, protože do­stala dar cennější než zrak, dar, který nemusela vidět - dar lásky, jenž přináší světlo tam, kde až dosud byla tma.

Sharon Wajdová

 

Vyhledávání

Texty

11.02.2017 23:00

DESATERO PRO ŽENY

04.02.2017 17:30

IDEÁLNÍ LIDÉ

04.02.2017 17:00

PŘÍČINY NEMOCÍ

11.01.2017 19:00

Jak čistit skvrny

26.12.2015 10:00

Maminka obecná...

05.12.2015 15:00

Vánoční list pro Tebe...

08.04.2012 14:00

Filosofie 2012

22.12.2010 21:00

Povídka o lakomci

02.01.2010 12:00

KRIZE - MÝTY A SOUVISLOSTI

14.06.2009 14:00

Neztrácejme čas

11.05.2009 20:30

Povídka o andělu

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018