Vytváření důvěry

15.11.2009 22:00

 

Před několika lety jsem navštívil přítele, který v té době dokončil významný projekt. O jeho práci jsem toho věděl poměrně hodně a upřímě jsem mu proto pogratuloval, protože výsledky, jichž dosáhl, pozitivně ovlivnily život mnoha lidí. Zeptal jsem se ho, čemu se při práci na projektu přiučil. Odpověděl mi: „Stephene, nepochybuji o tom, že budu na tento dvouletý projekt dlouho vzpomínat. Koneckonců, byla to jedna z nejvýznamnějších aktivit mého života.“ Po krátké odmlce se usmál a procítěně pokračoval: „To, čemu jsem se naučil, je ale z jiného „soudku“. Poznal jsem, že skutečně důležitý je pro mě vztah s mojí ženou, to, že jsme spolu. Bez toho všechno ostatní ztrácí smysl.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se. Když viděl můj zájem, vylíčil mi všechno podrobněji.

Když jsem byl požádán, abych se ujal tohoto projektu, nadchlo mě to. Moje žena a děti mě podporovaly a já jsem se do všeho pustil s plnou vervou. Pociťoval jsem velkou odpovědnost, a protože jsem byl hluboce přesvědčen o smysluplnosti své práce, měl jsem dostatek energie a elánu. V druhém roce realizace mě práce na projektu doslova pohltila. Pracoval jsem ve dne v noci. Přestože mě projekt doslova stravoval, měl jsem pocit, že svoji rodinu nijak nezanedbávám. Našel jsem si čas na hry s dětmi i na kulturu. Každý den jsme společně povečeřeli. Myslel jsem si, že na to, jak jsem vytížený, všechno v celku dobře zvládám. Posledních šest měsíců projektu bylo nejhorších a právě v té době jsem si všiml, že moje žena je často frustrovaná a že ji spoustu maličkostí (alespoň mě tak připadaly) rozčiluje. Měl jsem pocit, že mi nerozumí a dostatečně mě nepodporuje, zejména v tak kritické etapě práce na projektu – a štvalo mě to. Naše komunikace začala být napjatější, dokonce i když jsme hovořili o maličkostech. Když byl projekt dokončen, nechtěla se dokonce ani účastnit slavnostní večeře. Nakonec šla, ale očividně se jí nechtělo. Věděl jsem, že si musíme promluvit. Udělali jsme to. A stavidla povolila.

Začala mi líčit, jaké to bylo žít celou tu dobu „sama“. I když jsem byl doma, měla pocit, že jsem duchem někde jinde. Dříve jsme každý týden někam zašli. Stala se z toho téměř tradice. V době, kdy jsem pracoval na projektu, jsme tyto pravidelné „schůzky“ omezili. Večer, když šla spát, jsem zůstával vzhůru a pracoval. Téměř jsme přestali hovořit o věcech, o nichž jsme do té doby pravidelně rozmlouvali. Cítila se stále víc izolovaná, nepochopená a „odstavená“. Nemluvil jsem s ní téměř o ničem. Protože jsem se soutředil téměř výlučně na práci a další závazky, nezbýval mi na ostatní věci čas. Řekla mi, že jsem si dokonce nevzpomněl ani na její narozeniny dříve než odpoledne toho dne. Nešlo přitom ani tak o narozeniny samy jako o to, že mé opomenutí se stalo symbolem pro mizérii celého roku.

Když jsem se jí zeptal, proč mi všechno neřekla mnohem dříve, odpověděla mi, že mě nechtěla rozčilovat a odvádět od mé práce. Podíval jsem se jí do očí a viděl jsem v nich hlubokou bolest a osamění. Připadal jsem si hrozně. Šokovalo a rozčilovalo mě, že jsem byl tak nevšímavý. To, s jakou otevřeností hovořila o své osamělosti, mi pomohlo uvědomit si, jak prázdný byl celou tu dobu můj život. Oba jsme ztratili – jednotlivě i společně. Omluvil jsem se a ujistil ji, že na světě není pro mě nikdo a nic tak důležité jako ona. Jenže moje slova nepadla na úrodnou půdu. Uvědomil jsem si, že příliš mnoho různých věcí příliš dlouho ukazovalo na něco jiného. Moje omluva a odhodlání změnit priority pomohly, ale nestačily na to, aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Trvalo to dlouho a vyžádalo si to dny, týdny a měsíce soustředěného úsilí – společných hovorů, nejrůznějších aktivit, přítomnosti, slibů a jejich naplnění, omezení pracovního vytížení (nenošení si práce domů) a večerů s rodinou, omluv a přeskupování jednotlivých činností, když jsem se odchýlil od svých předsevzetí – než se mi podařilo obnovit narušené vztahy a důvěru a vytvořit si znovu pevnou emocionální vazbu s mojí ženou.

Od té doby můj přítel dokončil další dva víceleté projekty, stejně náročné jako ten, o němž jsme spolu hovořili. Vztahy s jeho ženou se ale nejenom opět nezhoršily, ale naopak upevnily. Jeho neradostná zkušenost a větší pochopení pro potřeby jeho ženy, větší odhodlání je respektovat a naplnit, přineslo své plody v podobě pevnějšího, trvalejšího vztahu. Řekl mi o tom:

Na prvním projektu jsem se poučil, že vztah k jinému člověku a důvěra mohou upadat, i když ho milujete, manželství pro vás představuje významný závazek, jste svému partnerovi věrni, váš vztah je naplněn vzájemnou loajalitou, chcete udělat všechno, co je ve vašich silách pro výchovu dětí. Abyste někoho zranili, nemusíte na něj být hrubý, jizliví nebo ho nerespektovat. Je-li vám někdo blízký, stačí k tomu opomíjet jeho srdce, mysl a duši. Vztahy a důvěra podléhají změnám. K tomu, abyste je udrželi takové, jaké jsou, nebo abyste je dále prohlubovali, se o ně musíte starat a upevňovat je – tím, že druhému člověku budete pravidelně dávat najevo svůj zájem o něj, budete se mu věnovat, vážit si ho a brát na něj ohledy. Poznal jsem, že kvalita našeho manželství a moje štěstí mají jenom málo společného s tím, co moje žena dělá pro mě, a že v rozhodující míře závisí na tom, co jsem den za dnem dělal já, aby byla šťastnější, abych jí ulehčil v jejím životě tam, kde jsem mohl, a abychom společně dělali věci, na kterých nám oběma nejvíce záleží. Poznal jsem, že možnost dělat různé věci společně, patřit k sobě je pro mě jedním z největších zdrojů životní síly – nejenom v rodinném životě a v komunitě (kde je naše práce nejdůležitější), ale ve všech oblastech mého života, včetně zaměstnání. Vztah k mé ženě je pro mě nevysychající studnicí síly, pohody, vyrovnanosti, potěšení, pocitu sounáležitosti a energie. To mi umožňuje pracovat nejlépe, jak dokážu, podněcuje moji tvořivost a vede k tomu, abych se snažil svým dílem přispět k dění kolem nás.

Silný vztah nevznikne sám od sebe. Vyžaduje úsilí a oběti. Něčí pohoda, rozvoj a štěstí pro vás musejí být důležitější než vaše vlastní. Ale vyplatí se to! Brána k vlastnímu štěstí se vám otevře dokořán. Co bychom si bez vztahů, které nám pomáhají překročit sami sebe a využít svůj potenciál, počali?

Citové konto

 

Jedna žena, která se seznámila s myšlenkou vkladů na Citové konto, se rozhodla tuto metodu vyzkoušet. O svých zkušenostech mi řekla: 

Rozhodla jsem se udělat pro svého manžela něco speciálního, co by mu udělalo radost, a zlepšit tak náš vztah. Usoudila jsem, že by ho potěšilo, kdyby děti byly umyté, když večer přijde domů, a kdybych prala častěji.

Po dvou týdnech, kdy jsem si připadala jako superžena z televizní obrazovky, jsem se nedočkala od svého muže jediné reakce. Myslím, že si dokonce ani nevšiml, že se něco děje. Začala jsem váhat, zda má mé úsilí smysl. Pak, když večer uléhal do postela s čistým povlečením a neřekl ani slovo, mi to náhle došlo.

Je mu úplně jedno, zda má Zac umytý obličej nebo zda jsem mu vyprala džínsy. To dělá radost mně. Jeho by mnohem víc potěšilo, kdybych mu podrbala záda nebo zařídila věci tak, abychom si mohli v pátek večer někam vyjít. Měla jsem chuť si nakopat. Zatímco já se snažím jako blázen, všechno, co s takovou námahou dělám, je mu úplně lhostejné.

Po velkém úsilí jsem objevila jednoduchou pravdu – není důležité, co vklad na Citové konto znamená pro mě, ale co znamená pro druhého člověka.

 

Úryvek z knihy 8. Návyk (Stephen R. Covey) 

Vyhledávání

Novinky

16.12.2018 19:00

ADVENT - TŘETÍ SVÍCE

09.12.2018 06:00

ADVENT - DRUHÁ SVÍCE

02.12.2018 09:00

ADVENT - PRVNÍ SVÍCE

20.09.2018 16:00

Nejsi spravedlnost

30.05.2018 00:00

Letnice - 30.5. = 8 = DUCH

14.04.2017 12:00

BÝT TĚ HODEN

11.12.2016 11:00

Odkud jsme?

30.10.2016 08:00

ZODPOVĚDNOST

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018