Jak to tenkrát bylo - Velikonoce

Příštího dne přišlo do Betanie několik Řeků. Potkali Filipa, jehož jeden z nich znal již z dřívějška. Obrátili se tedy na něho:

"Tak rádi bychom viděli Ježíše, kterého nazývají Kristem," prosili. "My víme dobře, že je Spasitelem Židů, ale - je-li to opravdu Spasitel, neodmítne duše, které touží po spáse!"

Filip jim řekl, aby počkali, a vešel do domu. Zde našel Ondřeje a ptal se ho, co dělat. Ondřej se na něho udiveně podíval.

"O tom přece nemůžeme rozhodovat. Pojď, zeptáme se Ježíše." A šli k Pánovi a přednesli Mu prosbu Řeků.

"Vyjdu k nim," rozhodl Ježíš.

Nyní, když se Jeho úkol chýlil ke konci, bylo Mu dáno, aby k sobě přitahoval duše z nejrůznějších stavů a nejrozmanitějších národů. Tak to bylo určeno vůlí Boží, aby potom prostřednictvím těchto lidí bylo Jeho Slovo přeneseno do všech zemí.

Když Ho mužové spatřili, poznali Ho. Jeden z nich postoupil dopředu, uklonil se a pravil:

"Mně je dáno zřít bohy, ve které věříme my, ale věru: ani Jupiter ani Apollo nejsou tak vznešení a božští jako tento. Ježíš je vpravdě Kristem, ten nejbožštější, co svět kdy viděl!"

Hluboce dojati uklonili se i ostatní a modlili se k Němu. Ježíš však pravil:

"Mužové ze slunné země, byla vám dána milost, že jste mohli vidět a poznávat ty, kteří se neviditelně vznášejí okolo vás. Ale vy jste tu milost nevyužili. Místo abyste se dali jimi vést k Tomu, který je ten jediný pravý Bůh, zůstali jste stát u nich a vzývali jste je. Vraťte se ke svému národu a vypravujte svým druhům, koho jste nyní viděli!"

"Nejprve nám řekni o tom pravém Bohu, Pane," velmi prosili. "Víme tak málo."

Ježíš jim vyhověl.

Vždy s novou radostí poslouchali učedníci to, co již znali. Pokaždé, když Ježíš hovořil o temnu, které zahalilo zemi i lidstvo, takže v krátké době by byli všichni ve věčných temnotách, říkal to jinými slovy. Snažil se stále víc přibližovat lidským srdcím a učedníci se radovali, když všemu rozuměli. Potom již čekali na to, že nyní řekne: "Když však již hrozilo, že temno všechno pohltí, poslal Bůh svého vrozeného Syna, aby světu přinesl Světlo." 

Ale dnes mluvil Ježíš jinak. Poukázal Řekům na Světlo, které jim dosud přinášel jejich světlý bůh Apollo.

"Stačilo k tomu, objasnit vám svět, lidské duše, všechno vaše konání?" ptal se naléhavě.

"Ne, Pane, nestačilo. Tu jsme slyšeli, že kdesi ve světě je očekáván Kristus, Pomazaný Páně, a zatoužili jsme se s ním setkat. Představ si naši radost, náš jásot, když jsme se v Jeruzalémě dověděli, že Kristus je zde!"

"Tedy to Světlo nestačilo,"  opět trpělivě zachytil Ježíš přerušenou nit hovoru. "Musel tedy přijít někdo, kdo mohl přinést ještě více Světla. Tam nahoře na Olympu, kde je Apollónův domov, bylo jasné zářící světlo, ale to ovšem nestačilo. Musel tedy přijít dolů někdo ještě z větší výšky. Chápete to?"

Řekové přitakali.

"Bůh však chtěl, aby bylo lidem pomoženo. Smiloval se proto a poslal část sebe sama k zemi, neboť Otec a Já jedno jsme. Nezapomeňte na to! A Syn Boží, který nyní mohl vzít Světlo zcela seshora, Ten vám může podat zprávu o Bohu, jak to nedovede žádný člověk. Vaši bohové by vám bývali mohli povědět mnoho o Bohu, ale všechno také nevědí. Nikdy Ho neviděli. Ale Já jsem Ho viděl ve vší jeho nádheře. Půjdu opět k Němu, až můj úkol zde dole bude splněn. Pak začne váš úkol."

"Pane," pravil jeden z Řeků, starší muž ušlechtilých rysů, "Pane, když Tvůj úkol spočívá v tom, abys přinesl světu Světlo, musíš zde ještě dlouho zůstat! Může to trvat staletí, než se svět opět stane jasným."

Ježíš potřásl hlavou.

"Zaměňuješ přinesení Světla s vyjasněním. Je to možná proto, že neovládám vaši řeč..."

Tu teprve zpozorovali, že Ježíš s nimi mluvil řecky! A co bylo ještě podivnější: učedníci také všemu rozuměli! Přitom přece žádný z nich také neumí řecky!

Když Ježíš zpozoroval jejich údiv, smál se.

"Nedivte se tomu. Když mluví duch, duch mu rozumí, rozum zatím ustoupí stranou. Řecky umím právě tak málo jako vy, ale můj duch mluvil k duchu a my jsme si rozuměli."

Nyní však pokračoval v hebrejštině, a přesto Řekové, kteří znali tuto řeč jen málo, všemu rozuměli.

"Musí stačit, když přináším Světlo, vědění o Bohu a věčné zákony. Nyní musí plaménky, které jsem zapálil ve vašich duších, hořet dále, až zesílí, zachvátí okolí a uvedou svět v požár. Opatrujte svoje plaménky! Běda tomu, kdo je špatný ochránce a nechá svůj plamen pohasnout! Za to bude pak hořet, ale ne ve světle věčné Pravdy, nýbrž v ohni, do něhož jsou házeny nepotřebné vinné kmeny."

V tomto okamžiku vstoupil Jidáš brankou, která uzavírala pastvinu. Dva dny byl pryč. Nevlídně se podíval na skupinu. Co to je? Nyní má Ježíš u sebe dokonce Řeky! Copak nemohli učedníci dávat lépe pozor? Pokynul Petrovi, aby poodstoupil stranou, a obořil se na něho"

"Kam jste dali oči? Jak jste mohli pustit Řeky do Mistrovy blízkosti? Když se to dovědí Židé, stanou se nedůvěřivými a Ježíš se pak těžko stane králem!"

"Co to tu mluvíš," zlobil se naproti tomu Petr. "Ježíš je dalek toho chtít se stát králem. Stále jen hovoří o návratu domů a nás bolí srdce, jen když na to pomyslíme."

Ježíš vzhlédl jen nakrátko, když sem Jidáš vstoupil. Nyní pokynul rukou, aby učedníci zmlkli, a nedávaje se rušit, pokračoval dále v řeči.

"Ve vašich duších jsem roznítil plaménky Světla, které hledajíce přicházely ke mně. U většiny jsou dosud malé, třebaže jasné. Teprve málo z vás umělo vytáhnout z hlubin svých duší do knotu tolik oleje, aby se knot zcela napojil a mohl zářit jasným plamenem. Temno se brání mým plaménkům. Ví, že teprve když všechny budou hořet správně, bude světlo tak veliké, že temno úplně zapudí. Proto již nyní se snaží uhasit ty útlé plameny. Zapaluje umělé plameny, které zatím moje něžná světýlka svým jasem převýší. Ale plameny temna jsou pomíjející, klamné a škodlivé. Hoří jako jedovaté výpary, jež jsme nedávno viděli na bažině."

"Pane," zeptal se úzkostlivě Tomáš, "můžeme to zpozorovat, když v nás bude chtít takový oheň vzplanout?"

"Jistěže to můžete zpozorovat, Tomáši," řekl chlácholivě Ježíš, "Vězte, moje plaménky hoří v duši, ohníčky temna plápolají v rozumu."

Tomáš se bezděčně otočil v tu stranu, kde se usadil Jidáš. Ten proti své vůli zčervenal.

"Pane, myslíš při tom na mne?" zeptal se vyzývavě. Ježíš klidným, vážným hlasem odpověděl:

"Ty to víš."

Tu se Jidáš zvedl a šel do domu. Všechno se v něm bouřilo. To se jemu muselo přihodit. Jemu, jenž byl tak pyšný na svůj vynikající rozum! Nezpozoroval, že Marie šla za ním. Tiše položila ruku na jeho rámě.

"Tak ne, Jidáši," prosila vroucně, "Hleď, když tě Pán napomíná, činí to z milosrdenství a z lásky. Zadívej se do svého srdce a hledej, zda v něm ještě můžeš najít něco ze svého plaménku. Potom uhas zlý oheň, který hrozí, že tě stráví a zničí. Dříve nenajdeš klid."

"Co víš, jak to vypadá v mém nitru, Marie?" zeptal se Jidáš, ale již neláteřil, jeho hlas byl smutný.

"Jidáši, všechna záře, jež také tebe obklopovala, jako všechny, kteří smějí žít kolem Ježíše, pohasla. Myslíš, že to nevidím? Bojím se o tebe. Jsi přece Jeho učedník! Copak tě skutečně má temno od Něho zahnat? Vzpamatuj se Jidáši."

Přes vyhublý obličej tohoto nešťastného učedníka tekly dvě velké slzy. Nepozoroval to. Mariina slova probudila všechno dobro, jež v něm bylo. Podíval se na ni:

"Děkuji ti, Marie. Budu hledat ten plamének. Ty však pověz našemu Pánovi, že lituji toho, co jsem učinil. Ano, ano, lituji toho více, než potřebuješ vědět," dodal skoro prudce.

Potom zadními vrátky opustil dům a pozemek. Jeho předsevzetí bylo vážné. Kdyby se byl v tom okamžiku vrátil k Ježíšovi, snad by plamen v jeho nitru dostal novou potravu. Ale on dal přednost svému rozumu a zůstal s ním sám. A tak blikající světélko pohaslo.

Ježíš však v tom okamžiku mluvil o obrácení hříšníka, o radosti, kterou mají dokonce andělé v nebi, když bloudící duše opět nalezne cestu ke světlu. Všichni s nadšením poslouchali.

Po delší době zatoužil jeden z Řeků dovědět se toto:

"Pane, jak je to vlastně s narozením? Někteří v naší zemi učí, že smrtí je navždy všemu konec. Jiní říkají, že po smrti se dostaneme na Olymp, nebo na některé jiné z blažených míst, snad také na nějaké místo trestu. Několik málo se však domnívá, že se vždy znovu narodíme na této zemi. Kdo má pravdu?"

Ptal se na to skromně a Ježíš cítil, že to nyní myslí vážně, ba ještě více, že tento muž v sobě chová pevnou víru, o jejíž utvrzení usiluje.

Proto se Ježíš místo odpovědi zeptal:

"Které nauky se přidržuješ ty?" Řek horlivě odvětil:

"Pane, kdybych měl věřit, že jsme postaveni do tohoto světa, jen abychom zde vyřídili náš krátký život, a že potom zahyneme nebo žijeme jinde dále, tak bych musel začít pochybovat o moudrosti Boží. Já souhlasím s těmi, kteří říkají, že se smíme a musíme vracet, dokud jsme nedosáhli určitého cíle."

"A jaký je to cíl?" zeptal se Ježíš pln zvědavosti.

"Smět se přiblížit Božství," vyslovil Řek svůj názor a Ježíš mu rozuměl.

"Věříš správně," řekl dobrotivě. Nyní však nastal rozruch mezi učedníky.

"Pane, Pane, to jsi nám ještě nikdy neřekl! Proč jsi nám to zamlčel? Byl jsem již také na zemi? To jsem byl také Žid? Kdy jsem žil? Jak často?"

Ježíš zvedl ruku, ale pobaveně se smál.

"Odpověděli jste si již sami," řekl, "nikdy jste se mne na tyto věci neptali. Také nejste pro to vůbec zralí. Proto jsem o tom mlčel. Místo abyste se ptali, jaký účel a cíl má toto znovuzrozování, je pro vás důležité dovědět se všelicos ze své minulosti. Nestačí vám, že jste nyní u mne a že dostáváte světlo a sílu shůry?"

Potom se opět obrátil k Řekovi, v němž našel obzvláštní zalíbení.

"Starej se o to, aby tě tento život přiblížil k Bohu, pak budeš muset nosit pozemské roucho už jen jednou. Až bude Syn Člověka na zemi, budeš smět být u Něho a Jemu sloužit; neboť vidím, že ve tvém srdci září plamen jasně s velikou silou."

Řek klesl na kolena a tiše se modlil, jak byl zvyklý. Ježíš položil ruku na jeho hlavu a žehnal mu. Mužem to zatřáslo, jako by jím projel blesk. Později ve svém rodném městě Efezu vystavěl chrám k Boží poctě a kázal o Bohu, dokud tento úřad nepřevzal jeden Ježíšův učedník.

Zdálo se, jako by každý jednotlivý den měl znovu přerušit klid v Betanii. Když příštího dne ráno seděl Ježíš na zahradě pod stromy ve vážném rozhovoru se svými učedníky a Řeky, rychlými kroky se přibližoval nějaký osamělý poutník, jako by se nemohl dost rychle dostat k cíli. Rázně vstoupil do zahrady, pokryt prachem, svědčícím o tom, že dlouho putoval.

Ježíš vzhlédl a překvapen se díval do tváře svého bratra Jakuba.

"Ty, Jakube!" zvolal. "Co mi přinášíš?"

"Sám sebe, bratře," ještě bez dechu ze sebe vyrazil tázaný. "V Nazaretě jsem již neměl klidu. Od té doby, co jsme byli u Tebe, Jan a já, jsme již o ničem jiném nemluvili. Víme, kdo jsi. Jsme o tom přesvědčeni. - Ale od toho okamžiku jsme také věděli, že máme být po Tvém boku. Oba jsme nemohli opustit dílnu a matku. Tak jsme se domluvili, že Jan půjde k Tobě a já se budu doma starat o rodinu. Ale - pak to vše dopadlo jinak!" dodal váhavě.

Ježíš mu nařídil, aby se posadil, a poprosil učedníky, aby unavenému poutníkovi přinesli doušek vody. Toho však již nebylo třeba. Celá šťastná a horlivá přicházela Marta s jídlem a rozložila ho před ním.

Učedníci pochopili jemný pokyn svého Pána a nechali oba bratry o samotě. Dříve než Jakub začal jíst, odskočil si, aby si očistil ruce a obličej. Vše konal chvatnými pohyby, které svědčily o jeho vnitřním pohnutí. Co ho mohlo tak silně vyvést z rovnováhy? Jindy býval přece tak klidný. No, však se to Ježíš brzy dozví.

Mezitím rozjímal o všem, na co si z dětství mohl ještě vůbec o Jakubovi vzpomenout. Do tohoto zadumání mu prudce vpadl ten, jímž se právě Ježíšovy myšlenky zabývaly. Posadil se vedle Mistra a začal jíst tak, jak to dělají lidé, jejichž nitro je něčím silně zaměstnáno. Ježíš ho nechal. Konečně byl hlad utišen. Bratr si trochu pohodlněji sedl, zkřížil ruce a pohlédl na Ježíše. Najednou se zeptal:

"Smím teď u Tebe zůstat, nemyslím na krátkou dobu, ale navždy?"

"Ovšem, že smíš, bratře," svolil Ježíš neskonale jemným hlasem.

Tak přece k němu přišel ještě někdo z Jeho rodiny. Nebolelo Ho, že Jeho pozemští příbuzní nenašli k Němu cestu ani zevně, ani vnitřně, ale když nyní přišel Jakub a vypravoval o Janovi, měl přece jen radost.

"Ano, podívej se," začal Jakub znovu, "chtěl jsem se toho vlastně vzdát z lásky k Janovi, ačkoliv jsem se domníval, že na tom závisí můj život. Ale jsem z nás dvou silnější, a proto jsem si myslel, že v dílně musím zůstat já. V posledních dnech jsme však slyšeli, že Židé Ti usilují o život - ať je Bůh za to prokleje -"

Při těchto slovech se Ježíšův obličej zasmušil a Jakub upadl do rozpaků.

"Ne, to jsem nechtěl říci, ale beztoho si to myslím." Nyní upadl ještě do větších rozpaků, a proto začal znovu:

"Slyšeli jsme, že Ti Židé strojí úklady, a tak jsme se domnívali, že je tady třeba silnějších paží. Proto jsem přišel."

"Je správné, Jakube, že jsi přišel," pravil Ježíš jemně. "Nepotřebuji tě, abys za mne bojoval, ale abych ti mohl odkázat část věčné pravdy, kterou jsem měl přinést světu. Budeš muset působit mezi Židy. Ty znáš jejich povahu."

"Bratře, Ty mluvíš tak, jako by ses již loučil. Ta chvíle tu ještě není."

Od tohoto dne zůstal Jakub mezi učedníky; z této rozmluvy si později osoboval právo rozhodovat mezi nimi.

Večer toho dne bylo těch dvanáct shromážděno okolo Ježíše. Řekové a Jakub  se zdržovali stranou. Podnět k tomu vyšel od Řeka, jemuž Ježíš požehnal. Jemným cítěním poznal, kdy Mistr touží být se svými vyvolenými učedníky sám.

Již se chtěli posadit k jídlu, když tu najednou se Ježíš opásal. Udiveně se na Něho dívali. Co chce učinit? Jako by se to rozumělo samosebou, uchopil Ježíš nádobu s vodou a začal nejblíže sedícímu mýt nohy.

To je příjemné po putování v prachu silnice, ale mohlo to mít ještě čas až po jídle, mínili. Něco takového se ještě nikdy nestalo. A že nyní dokonce Pán pro ně vykonával tuto službu, zneklidnilo všechny. Jedni bleskurychle uvažovali:

"Má to být příklad? Měli jsme to udělat a nemysleli jsme na to?" Jiní hloubali: "Máme si ode dneška mýt před jídlem nohy? Ruce jsme si vždy předtím myli. Mistr nám chce ukázat, že to nestačí?"

Petr, jenž musel stále vyjadřovat svoje myšlenky slovy, se bránil, když na něho došla řada:

"Pane, to je zcela nemožné, abych si od Tebe dal mýt nohy! Ano, kdybych tuto službu směl prokázat já Tobě, to by bylo jiné." Ježíš, který již před ním klečel, zvedl hlavu a smál se:

"Petře, copak necítíš, že to není žádné pozemské mytí? Když Ti neumyji nohy, nebudeš čistý, nýbrž špína, která se tvojí vinou okolo tebe nahromadila, zůstane nadále na tobě lpět."

Nyní Petr Pánovo jednání pochopil, zároveň ale také pochopil, co pro něho mohlo jeho zdráhání znamenat. Zajíkaje se bouřlivě žádal:

"Pane, je-li tomu tak, umyj mne, ale ne pouze nohy, nýbrž celého shora až dolů, mám to zapotřebí!"

Znovu se Ježíš usmál:

"Petře, kdy se naučíš tomu, aby ses zachvíval v rovnováze? Jazýček tvých vah se neustále vychyluje na obě strany, vždy chceš příliš málo nebo příliš mnoho. Nemyslíš, že mohu zcela přesně určit, do jaké míry je potřeba tě umýt? Jste čisti svým čistým, silným chtěním, co jste mohli učinit, učinili jste. Nyní vás očisťuji, aby ani prášek staré viny se na vás nevěšel a nepřekážel vám. Hleďte, aby nevznikla žádná nová!"

Mlčky umyl Ježíš Petrovi a dalším učedníkům jemně nohy. Nyní věděli, jaký význam má toto jednání, a bylo jim to svaté. Ani slovem se neodvažovali rušit. Tu Ježíš začal znovu hovořit:

"Řekl jsem, že jste čistí, ale není tomu tak u všech. Jeden z vás nebyl schopen pevnou rukou zpřetrhat všechna pouta, která ho poutají ke světu. Chci také jemu pomoci, ale - moje pomoc bude mít pro něho cenu jen tehdy, když sám bude chtít."

Plaše se učedníci podívali po sobě. Kdo by to mohl být, o němž jejich Pán tak mluvil?

"Chtěli jste se bránit," pokračoval Ježíš, "když jsem vám prokazoval službu, jež je považována za méně důstojnou. Nyní víte, proč se to dálo, ale měl jsem přitom ještě jiný úmysl. Chtěl jsem vám dát příklad, že v lásce k bližnímu není žádná práce příliš nepatrná. Následujte mne i v tom.

Přišel jsem z věčné Lásky. To, co vy lidé nazýváte láskou, není ani odraz toho, co jako Láska žije nahoře ve Světle. Část této věčné Lásky jsem chtěl snést sem dolů na tuto potemnělou zemi. Hledejte ji v Mých činech a v Mých slovech, abyste poznali, co je pravá Láska.

Jestliže jste vytušili aspoň záblesk toho, snažte se ze všech sil, abyste dali této lásce ve vás ožít. Ona musí proudit veškerým vaším konáním, vaším mluvením i myšlením jako svatý očisťující pramen, který všecko nízké usmrcuje a odplavuje pryč. Milujte se mezi sebou silnou, mužnou láskou. To není láska, když odstraňujete jeden druhému každý kámen z cesty, když mluvíte sladkými, lichotivými slovy, jinak, než to cítí vaše duše. Pravá láska vidí chyby druhého a pomáhá mu, aby je překonal.

Chci vám povědět jedno podobenství: Pohleďte na polní květiny. Potřebují sluneční svit, aby mohly usilovat vzhůru ke světlu. Kdyby Bůh měl takovou lásku ke svému stvoření, jakou chováte vy lidé, musel by říci: moje květiny nemají být nikdy bez jasného slunce. Ve dne v noci musí slunce lichotivě laskat květy i listy. Smějete se? Nyní už vidíte, co by se z květin stalo: vytáhlé slabé stonky bez barvy, bez květů, nebo uschlé roští."

Nyní již byly umyty nohy posledního. Ježíš povstal a všichni se posadili ke stolu. Tak pominulo kouzlo, jež nad nimi leželo, a oni začali opět mluvit a ptát se. Učedníka Jana Ježíšova slova hluboce dojala a nyní se odvážil zeptat:

"Pane, kdo mezi námi není ještě čist? Jsem to já?"

Na okamžik spočinul Ježíšův zrak zkoumavě na učedníkovi, jenž mu vždy nejlépe rozuměl. Proč se tak pošetile ptá? Musí přece cítit, jak na tom je! Ale v Janových očích četl Ježíš jen úzkostlivou starost a tu mu chtěl odejmout. Vážně hleděl Pán na skupinu učedníků:

"Jeden z vás mne zradí."

Toto slovo padlo do jejich kruhu jako kámen. Zradí! Ježíše zradí! A jeden z nich! Nikdo by nevěřil, že by to mohli učinit jiní. Spoustou otázek doléhali na Mistra:

"Pane, jsem to já? Kdo je to?

Jidáš se neptal, přestože nevěděl, že Pánova slova se týkají jeho. Vždyť to, co zamýšlel, chtěl provést jenom k Ježíšovu prospěchu, to přece nebyla žádná zrada?

Tu se Ježíš obrátil na něho, aby mu ukázal, že ho prohlédl:

"To, co chceš učinit, učiň brzy."

Ostatní netušili, o jaký čin jde. Jidáše však zamrazilo. Vstal a opustil stůl i místnost.

Rozsvětlilo se snad v pokoji po Jidášově odchodu? Nevědomky to všichni pociťovali. Rozsvětlilo se, bylo tam krásněji a mohlo se volněji dýchat. Dosud je všechny něco svíralo jako kleštěmi, to nyní pominulo. Chovali se přirozeně a těšili se z Ježíšovy přítomnosti.

Po večeři se k Ježíšovi přidružili také Řekové, Jakub i Lazar se svými sestrami.

A Mistr počal mluvit:

"Už dlouho u vás nebudu. Nutí mne to, abych vám ještě mnohé řekl.

Petr ho přerušil:

"Pane, kam jdeš? Vezmi nás s sebou."

"Tentokrát nemůžeš jít za mnou, Petře," odpověděl Ježíš, nedbaje toho, že mu Petr skočil do řeči. "Usiluj z celé duše, abys později mohl za mnou přijít."

"Pane, proč bych nemohl jít již nyní za Tebou! Nezáleží mi na životě, s radostí bych ho pro Tebe položil! Já chci jít za Tebou!"

"Petře, Petře, spokoj se s tím, že později budeš smět za mnou přijít. Předtím musíš ještě mnoho překonat v sobě samém. Dříve než kohout třikrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš."

Petr se zděšeně díval na Pána, jenž od něho očekává něco takového. Hrdlo se mu sevřelo. Hrdlo a statky své by pro Něho obětoval, kdyby to muselo být, a Mistr si myslí, že on, Petr, by Ho mohl zapřít!

Ježíš však pokračoval:

"Říkám vám již dnes, že vás opustím, abyste, až ten čas přijde, mohli kráčet s pevným srdcem svou cestou. Nebojte se o sebe, ani o Mne. Já jdu k Otci. Ale tím, že jdu, razím vám cestu. Vy smíte jít za mnou."

"Pane, když už u nás nebudeš, jak máme tu cestu najít, kterou nám razíš? Jak ji poznáme?" ptal se opatrný Tomáš.

"Tomáši," odvětil Mistr, "vyprávěl jsem vám o Otci, tím jsem vám ukázal cestu k Němu. Já, já jsem ta cesta k Němu, a Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne."

Tu zaprosil Filip:

"Pane, ukaž nám Otce, dříve než nás opustíš."

"Filipe," odpověděl Pán, "jak často jsem vám již říkal: Já a můj Otec jedno jsme. Díváte-li se na mne, vidíte tak Otce. Také v Jeho dílech Ho smíte poznávat právě tak jako v tom, co dělám z Jeho rozkazu."

A znovu jim vyprávěl o Otci a o síle, která skrze Něho na ně všechny přešla. Tu povstal Jakub, Pánův bratr, přistoupil k Ježíši a pravil:

"Pane, teprve od včerejška jsem u Tebe. Když nás nyní opustíš, co bude ze mne? Ještě jsem nepocítil nic z té síly, kterou jsi daroval těmto všem. Chci Ti však sloužit, i potom, až odejdeš k Bohu. Daruj i mně z Tvé síly."

Prosebně zněla ta slova. Jakub to myslel vážně.

"Jdi v pokoji, Jakube," odpověděl Ježíš. Síla shůry bude proudit také tehdy, když už u vás nebudu. Otevřete-li se jí správně, vnikne do vás, posvětí vás a posílí. Přijde k vám jako utěšitel, bude vás napomínat, bude vám pomáhat. Pokud bude na zemi jen jediný člověk, který po ní touží, bude se mu jí dostávat tak dlouho, dokud nepřijde Syn Člověka. Ten přinese s sebou novou Boží sílu."

Tu se jeden z Řeků zeptal:

"Kriste, týká se to i nás, nebo pouze Židů?" Ježíš se však zeptal:

"Neříkal jsem, pokud ještě jeden jediný člověk bude toužit? Úmyslně jsem neřekl Žid, neboť od nynějška je privilegium Židů zrušeno! Prvorozenství a tím Otcovo požehnání připadne jinému národu. Snažte se usilovně chovat tak, abyste se směli při svém dalším zrození narodit v tomto národě, až Syn Boží přijde soudit."

"Pane," vzdych Ondřej, "je bolestné myslet na Tvůj odchod. Zůstaneme tu jako sirotci, když od nás odejdeš."

"Nechci vás nechat jako sirotky," utěšoval Ježíš. "Pošlu vám sílu, Ducha Božího. Ten vás povede místo mne. A zanechám vám zde svůj pokoj, ten pokoj, jenž svět nemůže ani dát, ani vzít. Zůstaňte v tomto pokoji, tak vaše duše zesílí. Ve světě máte strach, ale buďte klidní, já jsem svět překonal."

Večeře skončila a podle svého zvyku šel Ježíš se svými do přírody. Venku se však od nich oddělil; všichni pozorovali, že chce být sám. Nikdo za Ním nešel.

Posadil se u nízkého keře, u něhož vždy rád pobýval. Pohlédl k nočnímu nebi, jeho duše se vznesla do velkých dálek.

"Otče," vzdychl, "můj Otče! Nyní přišel čas, kdy se smím odpoutat od této země, na niž jsem vstoupil podle Tvé svaté vůle.

Se srdcem plným lásky a slitování jsem přišel na svět, ale lidstvo milovalo více temno než Světlo. Neposlouchali mne. Těm několika však, kteří moje slovo vnímali, těm jsem dal vše, co jsi mi svěřil. Vědí, že vše pochází od Tebe, věčného Otce. Vědí, že vše, co je mé, je i Tvé. Jsme nerozlučně jedno. Nyní jsem však tyto duše pevně k sobě připoutal. Tím jsou znovu přivedeny také k Tobě.

Otče, prosím za ně: nedej jim zahynout! Uchovej je ve Tvé Pravdě, ve Tvém Slově a ve Tvém Světle až do dne, kdy Syn Člověka přijde k soudu. Pak je chci předat Jemu, aby i Jemu sloužili. Jemu mají náležet, tak jako nyní náleží Mně.

Otče, prosím Tě: nenechej v nich zhasnout plamen jejich poznání. Dej jim silné pomocníky kvůli mě. Draze jsem je vykoupil, nedej jim upadnout v Luciferova pouta. Neprosím Tě, abys je nyní vzal ze světa. Vím, že musejí prožívat svůj vývoj, ale proto Tě prosím, abys je chránil!

Nyní však neprosím jen za ty, kteří byli mými učedníky, mými průvodci na mé životní cestě, jen za ty, kteří mé Slovo přijali a převedli je v čin, ne, Otče, prosím také za všechny, kteří skrze jejich slovo k Tobě přijdou!

Otče, svět Tě nezná, já Tě však znám a smím předstoupit před Tvou tvář. Dej, o co jsem Tě prosil!"

Ježíš na okamžik umlkl. Zdálo se, jako kdyby přijímal mocnou sílu z výšin do sebe, potom začal znovu:

"Otče, děkuji Ti, že jsi mi poslal jistotu vyslyšení. Nyní mohu snáze jít vstříc tomu, co mne čeká. Ve Tvé lásce spočívám, v mé lásce jsou bezpečně skryti moji učedníci. Tím spočívají i v Tobě. Otče, děkuji Ti!"

A okolo místa, kde se Ježíš modlil, se rozlévala velká záře. Andělé stáli kolem Něho, aby Ho skrývali před lidmi, dokud rozmlouval s Otcem. A Bůh poslal jednoho, jenž pro svou nesmírnou dobrotu byl vyvolen ke službě Božím Synům, aby byl duchovně kolem Ježíše, dokud ještě musel putovat v pozemském těle a trpět. On je to, kdo diktuje tato slova.

Ježíš musel předem protrpět všechnu trpkost, všechny bolesti, protože věčný, všemohoucí Otec Ho chtěl uchránit před tím, aby vzbuzoval soustrast svých nepřátel. Boží pomocníci Mu směli přinášet sílu a pomoc, až Jeho duše byla tak uvolněna, že Ježíš pociťoval zbytek svého života jen jako pouhý sen.

Sotva se Ježíš odebral opět k učedníkům, přišel Jidáš a s ním vojáci, aby Mistra zajali. Bez odmluvy, bez odporu dal si Božský všechno líbit.

Věděl, že Bůh dopustil, aby temno na něm rozvinulo všechnu svou moc. Pro sebe samotného již neměl Ježíš žádnou myšlenku, ale celou tíží dopadlo na Jeho duši, jež překypovala láskou Boží, jaký osud si tito lidé ukovali. A jednou z těch několika málo vět, které řekl Ježíš v poslední den svého života, byla prosba:

"Otče, odpusť jim vinu, kterou na sebe uvalují. Nevědí, co činí!"

V hodinu Ježíšovy smrti se však zatemnilo nebe, slunce ztratilo svou záři a lidé nablízku i v dáli byli naplněni velikou úzkostí. To bylo ale pouze pozemské znamení velké propasti, která se rozevřela mezi Světlem, obklopujícím Boha, a světem.

Bůh a Pán ponechal lidstvo, aby šlo po cestách, jež si samo zvolilo; jenom ti, za něž prosila Božská ústa Synova, byli ještě nadále vedeni.

A chrámová opona se roztrhla odshora až dolů, aby lidé viděli, že Bůh už nechce mít u nich žádný příbytek!

A všemi světy zněl hněvivý hlas:

"Běda tobě, lidstvo, jež jsi odmítlo pomoc! Věčnou lásku jsi zavraždilo. Nyní nebude také tobě už pomoženo!" -

__________

Po Ježíšově smrti šel Josef z Arimatie, židovský kníže, jenž lnul k Ježíšovi z celé duše, k Pilátovi a prosil, aby směl Ježíšovo tělo sejmout a pochovat. To bylo Pilátovi velikou útěchou, a proto bez váhání vyhověl prosbě.

Pilát od chvíle, kdy byl Ježíš vydán na smrt, strašně vnitřně trpěl. Ve svém nitru byl přesvědčen o Ježíšově nevině, ba ještě více, mnoho nechybělo a byl by se sám přihlásil k Jeho učení. Trápily ho těžké výčitky, že se Ježíše nezastal s větším důrazem.

K Josefovi se připojil Nikodém, jenž se jako zákoník vyznal v balzamování mrtvol. S několika věrnými sňali láskyplně a opatrně bezduché tělo z kříže a zanesli je do nového hrobu, který dal Josef zřídit na svém pozemku sám pro sebe. Tam je potřeli vonnými mastmi a povinuli drahocennými látkami. Oběma mužům stékaly slzy po tvářích. Nestyděli se za ně.

Dokud se dotýkali Ježíšova mrtvého těla, nepromluvili ani slovo. Nyní však, když museli šátkem zahalit tvář, kterou milovali nade vše na světě, sepjal Josef ruce a vroucně pravil:

"Můj Bože a můj Pane, děkuji Ti!" Tu také Nikodém klesl na kolena a modlil se:

"Ježíši, Synu Boží, odpusť nám lidem!"

A veliký jas ozářil hrob: to se andělé postavili okolo mrtvého těla a převzali stráž.

Ještě čtyřicet dní musela Ježíšova duše čekat, než mohla vejít k Otci v den, kdy byla všechna nebesa otevřena.

Během této lhůty se ukazoval svým učedníkům a několika z mála svých průvodců. Někteří z těch, kteří Ho směli spatřit, okamžitě s velikou radostí oznamovali:

"Viděli jsme Pána! Vstal z hrobu! Putuje sám po zemi."

A zpráva o tom se rozšířila po celé židovské zemi daleko mimo okruh učedníků.

Jiní opět, kterým bylo také dáno Ho vidět, chovali tento zážitek jako drahocenný poklad ve svém srdci. K nim patřila také Marie z Betanie.

Jednoho večera stála v zadumání na Ježíšově oblíbeném místě v jejich zahradě. Pro Pánův odchod nemohla truchlit: příliš hluboce cítila, jak Ho to táhlo k Otci, příliš hluboce s ním trpěla nevděkem lidí. Radovala se, že byl vysvobozen, a její srdce překypovalo vděčností, že byla uznána za hodnou Jemu sloužit.

Ale skutek Jidáše ji bolel v srdci. Jak jen mohl tento chytrý, sebevědomý učedník tak klesnout! Vždy ho trochu stavěla nad druhé, až pak jednoho dne zpozorovala, jak nesprávnou cestou jde.

"Jak to bylo možné?" vzdychla. Tu zaslechla dobře známý hlas:

"Opravdu se tomu divíš, Marie?"

Před ní stál Ježíš. Byl to On a přece zase jako by to nebyl On. Byl světlý a jasný, skoro průhledný, vypadal také větší, než býval dříve. Ale byla to Jeho tvář, jen byla zjasněna velikým štěstím. Marie poklekla před svým Mistrem. Pán jí však pravil:

"Marie, hřích přišel na svět, protože lidé stavěli svoji vůli před vůli Boží. Také Jidáš postavil svůj rozum do popředí a to způsobilo jeho pád. Marie, říkám ti: nezapomeň na tuto zkušenost! Kdykoliv budeš žíti na zemi, snaž se rozšiřovati poznání, že lidský rozum má být jen nástrojem člověka. Je-li nesprávně veden, stává se Luciferovým nástrojem sloužícím ke zkáze lidstva!"

Dříve než mohla Marie odpovědět, Ježíš zmizel. Ona však nikomu neřekla o tom, co viděla a slyšela. Hluboko ve své duši uchovala Ježíšova slova a modlila se, aby jí Bůh v budoucích životech propůjčil sílu, aby podle nich jednala.

Nikodém stál u Ježíšova hrobu. Věděl, že tam Ježíše nebude moci nalézt. V jeskyni ležela jen pozemská schrána. Ale  vždy znovu ho to přitahovalo k místu, kde se naposledy díval do Ježíšovy tváře. Nyní ji už nikdy neuvidí! Smutek se vmísil do díků, že ji vůbec směl poznat.

Tu stál Ježíš vedle něho. Nikodém se domníval, že již i on sám zemřel, aniž by to zpozoroval, jinak si tento jev nedovedl vysvětlit. Ježíš se však na něho usmál:

"Tak ne, Nikodéme. Ještě krátký čas musíš zůstat na této zemi, aby ses dále zasazoval za mne, jak jsi to dosud činil. Pak smíš vejít do věčné říše. Dělal jsi, co jsi mohl."

"Ježíši," zajásal Nikodém, "tak Ti přece ještě mohu poděkovat za vše, čím jsi mi byl od doby, kdy jsi byl jako hoch v chrámu! Děkuji Ti srdečně za všechno."

Laskavý pohled zářících Ježíšových očí spočinul na něm a potom stál Nikodém opět sám se srdcem naplněným blaženou radostí.

Zcela naposled se Ježíš zjevil svým učedníkům, když se společně modlili. Tiše vstoupil doprostřed mezi ně a pravil: "Pokoj s vámi! Buďte klidni. Nyní jdu k Otci a pro vás je cesta k němu od nynějška volná. Nikdy na to nezapomeňte, abyste byli shledáni hodnými sloužit jednou Synu Člověka!"

Janovo evangelium (úryvek)

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018