Jak to tenkrát bylo - Vánoce

... Cesta do Betléma byla pro Marii jediným sledem nepříjemností. Přidali se k jakési karavaně a bez ohledu na Mariin stav museli neustále vpřed. Odpočívat museli v přeplněných noclehárnách. Několik dní nacházeli jen ubohé lože v bídných chatrčích, na které vždy Maria klesla k smrti vyčerpána. Když ale zavřela oči, které ji pálily, nemohla dlouho usnout. Teprve krátce před svítáním usínala neklidným spánkem.

A přece byla šťastná. Usmívala se na Josefa, který kráčel vedle oslíčka, na němž jela. Josef neměl tušit, jak je pro ni cesta těžká, a neměl mít o ni starost.

Konečně se blížili k Betlému - dorazili k cíli. Mariin úsměv již nebyl vůbec nucený. Betlém ji odškodní za bolesti, které vytrpěla!

Josef se očividně napřímil a jeho krok byl jistější.

"Už to bude, Maria," řekl a vzhlédl k ní, "brzy budeš mít klid. Najdu ti ten nejkrásnější hostinský dům a dostaneš v něm největší pokoj a nejměkčí lůžko." Maria byla dojata a usmála se.

"Vím, že uděláš všechno, abys mi způsobil radost. Děkuji ti."

Zatím dojeli do Betléma. Vypadalo to, že malé městečko je přeplněno lidmi, kteří sem přicestovali. Josef pospíchal z jednoho hostinského domu do druhého. Jeho tvář byla stále smutnější a stále bezmocněji krčil rameny, když bral oslíka za ohlávku a vedl ho dál.

Když už dostal všude stejnou zamítavou odpověď, uslyšel náhle za sebou přidušený výkřik. Rychle přiskočil, aby ještě včas zachytil Marii, která omdlela a kácela se k zemi. Rozhlížel se kolem a hledal pomoc. Uviděl, že z domu, před kterým se zastavili, vybíhá muž. Zpozoroval totiž, co se stalo.

"Zanes ženu do mého domu, Josefe ben Eli!"

Josef pohlédl bystrým zrakem na starého muže a pak radostně zvolal: "Lévi! Příteli mého otce, díky!"

Zanesl Marii do domu a Lévi šel za ním. Opatrně ji uložil na odpočívadlo, které mu Lévi ukázal. Přiběhla služka a snažila se omdlelou Marii přivést k vědomí. Oba muži opustili tiše místnost. Josef stiskl starému příteli svého otce upřímně ruku.

"Už několik hodin hledáme přístřeší, ale nikde není místo. Nikdo ze starých přátel nás nemohl přijmout a teď, když už jsme byli vyčerpáni, nás nebe přivedlo před tvůj dům!"

"Tvá radost je předčasná, Josefe. Ani já ti nemohu poskytnout nocleh. Víš, dnes přijdou ještě moji synové, kteří zaplní dům do posledního místečka."

"Nemůžeš mne přijmout? Nemáš místo? Ty musíš, Lévi, musíš! Má žena je ve vysokém stupni těhotenství a zemřela by, kdyby teď neměla klid. Někde přece musí být místečko, kde by si mohla odpočinout!"

Šedivý Lévi potřásl hlavou a zabručel:

"Jestli se spokojíš s ložem v mém ovčím chlévě..."

"Rád, Lévi. Ó, to je jedno kde, jen musí mít klid."

"Ovce jsou na pastvě, snad se tam zařídíte, jste-li skromní..."

"Dík, Lévi, dík! Bylo by dobře, kdybych tam mohl hned zajít a všechno trochu zařídit. Bude se nám tam zdát jako v paláci. Jsme tak unaveni!"

Lévi ochotně vstal. "Pojď, doprovodím tě. Ale obávám se..." Ostatní slova skončila v nesrozumitelném zabručení.

Josef šel za starcem. Byl spokojen. Horlivě začal čistit chlév. Snažil se udělat v něm trochu pořádek.

Nebyl to nejkrásnější hostinský dům ve městě, který zde objevil, ani největší místnost, jen prázdný ovčí chlév, nízký a klenutý. Z celého zařízení tam zůstalo jen lůžko ze slámy, které nebylo měkké, a přece Josefovi připadalo tak báječné. Našel pro svou ženu místo, kde si může den nebo nanejvýš dva odpočinout. On zatím jistě najde nějaký hostinský dům s volným bytem. S touto útěšnou vyhlídkou šel k Marii.

Malým okénkem dopadaly do chléva stříbrné paprsky. Mihotavě se linuly do tmavé místnosti, kmitly se po nerovné podlaze, zavadily o jesle, ve kterých ještě viselo pár stébel sena, a zastavily se dlouho na dřímající postavě Mariině.

Vzlyk, tiché zasténání uniklo spící Marii se rtů. Pak jejím tělem proběhlo zachvění. Maria se probudila.

Několikahodinový spánek byl hluboký a beze snů. Skryl nesmírně unavenou ženu ve svém náručí jako starostlivá matka a dal jí na vše zapomenout.

Maria hned nepoznala své okolí. Jen pozvolna si uvědomovala, že je v Betlémě ve chlévě. Podívala se ke dvěma malým okénkům, kterými se teď dovnitř silně proudilo stříbrné světlo. Byla úplně bdělá, bez ochromující únavy, kterou pociťovala po celou cestu.

Náhle jí projela ostrá bolest, stejná jako ta, která ji probudila. Mariiny rty se otevřely, jako by z nich chtěl uniknout výkřik. Maria však úzkostlivě pohlédla směrem, kde si lehl Josef. Klidně oddychoval a podle toho poznala, že tvrdě spí. Nesmí ho vyrušit!

Znovu upřeně pohlédla do měsíčního světla. Jak často již takto v noci ležela. Klid a mírný jas, které při jasném světle naplňovaly místnost, působily na Marii stále znovu hlubokým, nevysvětlitelným kouzlem a uvolňovaly měkce všechno tělesné napětí.

Jak by bylo všechno dobré, kdyby lidé měli v sobě toto ticho. Kdyby byli čistě a jasně naladěni, byli by drahocennými nástroji, ze kterých by ruka Stvořitele mohla vyluzovat živé, jasné tóny. Ale takto mají v sobě jen zmatek a vyplňují své dny domýšlivými myšlenkami, které se snaží uskutečnit! Ó, vždyť musí jednou nastat den, musí dopadnout Světlo do těchto temnot!

"Pane, kdy pošleš zaslíbeného Mesiáše?! Což jsem již nesměla vidět Světlo? Neřekly mi zázračné bytosti o Tvé blízkosti? Proč jsem já, prostá dívka, směla spatřit to, co ostatním zůstává skryto? Je to opravdu Tvá milost, která mě uklidnila, nebyl to klam?"

"Maria!"

"Josefe?"

"Tys mne volala?"

"Ach, Josefe, spi! Já jsem ne...ó, Josefe!" sténavě jí uklouzlo se rtů.

Jediným skokem byl Josef na nohou. Spěšně si přehodil plášť přes ramena.

"Máš bolesti, Maria?"

Neodpověděla. Němě hleděla na něho a její pohled mu byl odpovědí.

"Přivedu pomoc, počkej, hned jsem zpátky." Drsně zněl Josefův hlas, neboť mu vzrušení svíralo hrdlo. Vyřítil se ven do noci.

Venku ale zůstal stát jako očarovaný. Zapomněl na vše a zadíval se vzhůru k nebi. Náhle se jeho zraky rozšířily, neboť přímo nad ním se rozlévala jasná zář vyvolávající v lidské duši posvátnou úctu i vážný požadavek. Musel proto zaklonit hlavu, aby se podíval na zdroj tohoto nadpozemského světla.

Josef spatřil hvězdu se zářícím ohonem a proniklo ho nepopsatelné zachvění. Zdálo se, že vzduch kolem něho pulsuje a je nabit velikým napětím. Tak to cítil.

"Tato hvězda jistě zvěstuje Mesiáše - Zachránce! A dnes v noci očekává i tvá žena dítě!" Josef se polekal - na to zapomněl: Maria čeká na pomoc! Násilím se vzchopil a běžel po cestě. Proti němu šla jakási žena, ale ve svém slepém spěchu ji neviděl a hnal se o překot vpřed.

Žena spatřila hvězdu, viděla, jak světelný paprsek na vteřinu spočinul na nízké budově, a ona k ní bezděčně spěchala. Aniž pomyslela, že toto nenápadné stavení je chlév, otevřela tiše dveře. Plna očekávání nahlédla dovnitř, ale oslepena zavrávorala zpět. Jas uvnitř byl pro ni nesnesitelný.

"Můj Bože," modlila se, "dej mi sílu, abych to mohla pochopit!"

K jejímu sluchu proniklo tichounké vrnění. Vzchopila se a mohla bez překážky vstoupit.

Když se Josef vrátil, viděl, že malými okénky září světlo. Jeho průvodkyně šla ztěžka, mrzutě vedle něho. Toto zavolání v noci jí bylo na obtíž. - Právě když došli ke chlévu, otevřely se dveře. Nějaká žena vyšla ven a její zjasněná tvář zářila. Josef ji rychle odstrčil stranou, ale když se podíval na Marii, obrátil se.

"Maria? Není to přece...?"

"Tvá žena ti porodila syna, byla jsem při ní..."

Kvapně vešel dovnitř a pevně za sebou zavřel dveře. -

Z venku se začaly ozývat zvuky a hlasy. Z dáli se blížily tmavé postavy. Přicházely jakoby poháněny vyšší mocí, pastýři, ženy, děti. Klid noci byl narušen.

A stále ještě stála hvězda, ukazujíc jim cestu, jako viditelné znamení a lila své paprsky na nízkou střechu. Všichni tito lidé to viděli.

"Mesiáš, Zachránce!" Volání stoupalo do výše, vznášelo se nad směsicí hlasů a podobno jakési nitce nutilo lidi pohlédnout vzhůru.

Josef klečel vedle své ženy a mlčky ji pozoroval. Měla hlavu skloněnou na stranu jako unavené dítě. Klidně leželo děťátko v jeslích, a ani sebemenší hlásek nerušil posvátnost chvíle.

"Maria!"

Obrátila k němu tvář. Její oči zářily.

"Víš, Maria, že nad naší střechou stojí hvězda?"

"Vím, Josefe."

"A víš také, koho tato hvězda zvěstuje?"

"Mesiáše!"

Josef těžce polkl, ale neřekl už nic. Položil jen hlavu na Mariinu ruku, kterou měla nataženou na pokrývce. Maria cítila, jak její ruka vlhne Josefovými slzami. Nepohnula se.

Nebeský klid a mír brzy narušilo nesmělé zaklepání. Josef se zvedl a otevřel dveře. Polekaně se díval na velký zástup lidí, kteří bázliví a plaší zde nehybně stáli a čekali.

"Co chcete?" zeptal se prudce.

Jedno z dětí, malé děvčátko, postoupilo nesměle dopředu: "Chceme vidět Mesiáše! Žena nám řekla, že je zde!"

Josef se obrátil váhavě k Marii. S úsměvem přikývla.

Lidé začali proudit dovnitř, až jich byl plný chlév. A všichni se pokorně skláněli před jesličkami, v nichž odpočívalo drobné stvořeníčko.

Drsní pastýři se snažili být zticha. Tlumeným hlasem vyprávěli, jak spatřili hvězdu a jak potom někteří viděli anděla Páně, který jim oznámil zrození Syna Božího a ukázal jim chlév.

Tito prostí lidé běželi domů, přivedli ženy a děti a pak následovali paprsek hvězdy, až našli chlév. Jak zářily jejich oči! Jak toužebně si přáli, aby směli Mesiáši sloužit! Zmocnilo se jich nevýslovné štěstí. Ve své blaženosti chtěli pospíchat ven a oznámit tu zvěst všem lidem.

Návštěvníci stáli v úžasu, nemohli se z místa odtrhnout. Dlouho tam setrvávali a pohlíželi na dítě, až je Josef prosil, aby odešli, neboť Maria potřebuje klid.

Maria toužila odjet domů. Přála si být sama. Stále tu velikou milost Boží ještě nemohla pochopit. Co ji potkalo, bylo příliš mocné.

Betlém viděl v jejím dítěti Spasitele. Lidé jásali, podivovali se a modlili v mocném pohnutí u jeslí. Tři dny stála hvězda nad domem jako věrný strážce. Její světlo sem svolávalo lidi. Přitahovalo bohaté i chudé a vedlo tři krále na cestě dalekými zeměmi až do Betléma.

Byli vyvoleni k tomu, aby Synu Božímu pozemsky urovnávali jeho cesty. Měli nejsvětější, co nyní země nosila, chránit jako drahokam. Tak si to pro sebe vyprosili. To byl účel jejich pozemského života.

Přišli sice a přinesli dary ze svých přebytků, ale pak znovu odešli. Nedodrželi slib, který kdysi dali Stvořiteli. Zanechali Syna Božího bez ochrany. Dítě, které už teď vzbudilo u Římanů podezření, bylo bez pomoci a nemohlo by se ubránit prvním nebezpečím.

Domy bohatých měšťanů se otevřely. Všichni prosili Marii, aby opustila malý chlév, ale ona odmítla. Chtěla být sama, neovlivněná. Chtěla zpět do Nazareta, ihned jakmile to bude možné.

V klidu svého domu chtěla sama vychutnat své štěstí. Její láska patřila cele chlapci, byla jí úplně prostoupena...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

úryvek z knihy "Z doznělých tisíciletí"

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 9. 12. 2018