Pomýlenost v pojmech DUCH a DUŠE

 

O duši mluví lidé příliš mnoho, a tím si o ní vytvořili všední obraz, který se stal ve své povrchnosti všeobecným pojmem, prázdným a bezobsažným.

Zazní-li slovo „duše“, vystupuje před lidmi jakási rozmazaná neurčitost.

Právě proto, že lidem už nemůže nic říct, tak tento pojem rádi používají. Jsou to zejména ti, kteří se rádi blýskají planou výmluvností. Činí tak ovšem na poli, které nemohlo být lidskému vědění otevřeno, protože dnešní člověk se sám před ním uzavírá.

A k těm lidem patří také ti, kteří se domnívají, že se tím vážně zabývají. Uzavírají se tomu svým falešným hledáním, které vlastně žádným hledáním není, poněvadž k takové práci přistupují předpojatě, s příliš úzce omezeným míněním, které chtějí vtlačit do chápavosti k zemi připoutaného rozumu. Tak nikdy nebudou schopni, aby sami ze sebe něco z toho mohli pochopit.

Že se mluvilo vždy jen o duši a slovem duch byl se zálibou označován výplod k zemi připoutaného rozumu, to bylo vlastně nejlepší a nejvýmluvnější vysvědčení skutečně smutného stavu všech lidí této doby!

Duše byla považována za to nejhlubší, za nejvnitřnější. Dále to nešlo, poněvadž duch skutečně spí nebo je tak slabý a líný, než aby se mohl pozorovat. Proto hrál vedlejší úlohu. On, duch, který je vlastně přece všechno a také to jediné, co v člověku skutečně žije nebo lépe řečeno, žít mělo, ale žel – spí.

Že duch se musel spokojit vedlejší úlohou, vysvítá zcela zřetelně z mnoha známých označení. Slovem duch rozumí se kupříkladu v první řadě strašidla, říká se: chodí jako duch… Všude, kde se v lidové mluvě používá výrazu „duch“, je přitom vždy myšleno něco, co buďto není vítáno a čemu se lidé rádi vyhýbají, nebo co je nějak podezřelé, ne naprosto čisté nebo dokonce zlomyslné, zkrátka něco, co se ukazuje a projevuje podřadným způsobem. Nebo výrazu duch je používáno v souvislosti s rozumem.

Je to jedině duch, který dělá člověka teprve člověkem. Člověk se jenom jím stává člověkem!

Zvíře nemá nic z ducha, proto se nemůže také stát nikdy člověkem! A člověk, který svého ducha zahrabává a nenechá ho působit – tedy právě to, co z něj činí člověka – ten ve skutečnosti člověkem není!

Ve výraze „činit člověkem“ je důkaz, že duch jen svou činností dělá z tvora člověka!

Nestačí tedy mít v sobě jen ducha, aby bylo možné být člověkem, nýbrž člověkem bude tvor teprve tehdy, jestliže nechá v sobě působit ducha!

To je základ vedoucí ke vzestupu a k míru!

Jen ten, kdo dopřeje svému duchu, aby byl činný, jen ten může jít cestou ke Světlu. To ho stále více zušlechťuje a povznáší, takže nakonec šíří kolem sebe požehnání, kamkoliv vkročí.

Duch činí člověka mezi hrubohmotnými tvory této země teprve člověkem.

Ale právě tak dobře můžeme plným právem vysvětlit, že duch je vlastně člověk, který se musí v rozličných obalech vyvíjet ze zárodku až k dokonalosti, jelikož nosí v sobě nutnost tohoto vývoje.

Nejzevnějším bodem jeho vývoje, který, jako nejvzdálenější od Světla, je také tím bodem, kde duch pod tlakem těžšího, hutnějšího obalu svého vlastního chtění musí se rozvinout v nejvyšší síle a tím se také může a má rozžhavit, aby pak znovu mohl stoupat vzhůru, blíž ke Světlu, je v Efesu hrubohmotnost této země.

Tím se stane pobyt na zemi bodem obratu všeho putování! Je tedy zvlášť důležitý.

A právě na zemi byl nyní duch falešným chtěním, vlivem plíživých temnot, lidmi samotnými spoután a zazděn, takže místo co měl nejčilejší a nejsilnější činností dospět k nejvyššímu prožhavení, byl již předem donucen k nečinnosti, což přineslo s sebou selhání lidstva.

Představte si tedy ducha jako vlastní druh člověka, který jako jádro má mnoho obalů, které potřebuje k vývoji a rozvinutí vlastních sil a které se musí stupňovat hrubohmotným tělem až k nejvyšší zatěžkávací zkoušce, aby mohl dosáhnout vítězné dokonalosti.

Tyto ustavičně se stupňující zatěžkávací zkoušky jsou však současně zvratně působícími a také podporujícími vývojovými stupni. Země je při tom nejzevnějším bodem obratu.

Duch je vlastní člověk, všechno ostatní jsou pouze obaly, jejichž nošením zesiluje a v nichž v stoupajícím nuceném pohybu se vždy víc a více prožhavuje.

Žár, do něhož je duch tímto uveden, neuhasíná odložením obalů, nýbrž povznáší ducha vzhůru do duchovní říše.

Takový je pochod jeho vývoje, který se uskutečňuje kvůli duchu. Na obaly je nutno přitom pohlížet pouze jako na prostředek k účelu.

Proto se také nic nezmění, odloží-li pozemský člověk své hrubohmotné tělo. Je to stále týž člověk, pouze bez hrubohmotného obalu, u něhož zůstává i takzvané astrální tělo, které bylo nutné k utvoření hrubohmotného pozemského těla a které se skládá ze střední hrubohmotnosti.

Jakmile těžké pozemské tělo s tělem astrálním odpadlo, zůstává duch oděn ještě něžnějšími obaly. V tomto stavu jmenujeme pak ducha „duší“, na rozdíl od pozemského člověka v mase a krvi!

V dalším vzestupu odkládá pak člověk postupně také ještě všechny tyto obaly, aby nakonec podržel jen duchovní tělo s duchovním obalem a tak jako duch bez obalů jiných bytostných druhů vejde do říše duchovního.

To je samozřejmé dění, poněvadž pak žádný cizí obal není schopen ho zadržet a musí být proto přirozeně pozdvižen vzhůru druhem své vlastní podstaty.

Ve skutečnosti přichází u člověka v úvahu zcela jen duch. Všechna ostatní označení řídí se jedině podle obalů, které nosí.

Duch je všechno, je to to vlastní, tedy člověk. Nosí-li s ostatními obaly také pozemskou schránu, říká se mu pozemský člověk. Odloží-li pozemskou schránu, tedy je pozemskými lidmi považován za duši, odloží-li také ještě i jemné obaly, zůstává duchem, jímž byl vždy ve svém druhu.

Vzniklo spoustu omylů, poněvadž lidé se domnívali, že zvířata mají také duši, podle níž jednají. Z tohoto důvodu musely by u člověka, který má ještě ducha, být duch a duše něčím odděleným a snad by dokonce mohly působit odděleně.

Ale to je nesprávné, neboť člověk nemá v sobě nic z druhu duše zvířecí. U člověka jedině duch prožhavuje všechny obaly, také ještě tehdy, je-li tento zazděn a spoután. Spoutáním ducha rozumem byla oživující teplota ducha řízena nesprávnou cestou, již by nezkřivený duch sám nikdy nezvolil, kdyby mu byla ponechána volná ruka.

Jen zvíře má duši, která ho vede. Člověk má však ducha!

Tím je přesně a správným způsobem označen rozdíl.

Zvíře má duši, ale člověk ducha!

Duše je duch uvolněný od hrubohmotnosti s jemnohmotnými a také bytostnými obaly.

Duch musí zůstat tak dlouho duší, dokud neodloží poslední obal a dokud jako duchovně jsoucí není schopen vejít do duchovní říše.

Je nejlepší, rozdělíte-li si pochod bytí duchovního zárodku na tři stupně:

Pozemský člověk – lidská duše – lidský duch!

Není radno to zaměňovat, protože skutečnou „duši“ v nejopravdovějším smyslu má jen zvíře. Duši, která je něčím sama pro sebe! Člověk však kromě ducha nemá v sobě žádnou samostatnou duši.

Zvíře má duši, ale člověk ducha!

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 18. 4. 2019