VELCÍ A MALÍ BYTOSTNÍ

Z působení velkých a malých bytostných přírody

První část

V této kapitole si budeme povídat o velkých a malých bytostných přírody, kteří neúnavnou prací vytváří nesčetná množství nebeských těles a vždy a stále jsou činní, protože v nádherném stvoření Boha není zastavení.

Dnešní »vysoce civilizovaní« pozemští lidé, pře­devším příslušníci bílé rasy, svojí vlastní vinou ztratili všechno své vědění o všech bytost­ných přírody, kteří vytvořili kdysi i Zemi rajské krásy a v průběhu dlouhých vývojových epoch byli láskyplnými uči­teli a ochránci mladých pozemských lidských duchů.

Dnes v Soudu je důležité, aby všichni lidé, kteří chtějí duchovně přežít, nepovažovali bytostné národy příro­dy jen za »mytologické bohy« a za jim podobné »pohádkové postavy«, ale uznali je za ty, čím ve sku­tečnosti jsou: bytosti, které plněním Boží Vůle vytvořili sedm světů pozdějšího stvoření, ve kterém lidští duchové našli láskyplné přijetí, aby mohli dozrávat a vyvíjet se.

Žádný na Zemi žijící »rozumově bystrý« tvor netuší, jak je velmi zavázaný přírodním bytostem vykázaným do pohádkových krajin. I přes to zůstává nepochopitelné, že právě lidé, kteří se pova­žují za tak chytré, nevidí jiskérky pravdy, které svítí z bájí o bozích, přestože jsou tak znetvoře­ny, jak jsou.

Stejně nepochopitelná zůstává skutečnost, že předpokládají, že nádherné světy přírody vznikly z ničeho a bez spolupůsobení činorodých rukou. Na Zemi nikdo nebude očekávat, že z ničeho, bez nejmen­šího lidského přičinění vznikne kus chleba, šaty nebo domy. Člověk má k dispozici základní suroviny, ze kterých může vyrobit všechno to, co potřebuje na to, aby se udržel při životě. Není to jinak ani v říších přírody. Bez spolupůsobení vykonávajících bytost­ných sil by nebylo života a pohybu, růstu, rozkvětu a zániku.

Čím víc se lidští tvorové vzdalovali od duchovní­ho přílivu Světla, tím víc se vyhýbali vlivu svých bytostných přátel přírody. Stali se vůči svým dřívějším učitelům a ochráncům arogantní a povýšenečtí a tím nejhorším způsobem zklamali důvěru, kterou jim bytostní projevovali.

Trvalo dlouho, velmi dlouho, než bytostní služebníci Boha nakonec pochopili, že lidé, jejichž duchovní převahu stále radostně uznávali, se pomalu ale nezadržitelně dostali pod vliv padlého archanděla Lu­cifera a legií jeho služebníků.

Když se konečně už nemohli uzavírat před nepo­chopitelnou skutečností, stáhli se zpět a tak se ztratil jas a radost, kterou vnesli bytosti přírody do hmotného bytí člověka. Je možné říct, že člověk dvakrát ztratil Ráj.

Oddělení se od duchovních světů Světla a od by­tostných přírody se neuskutečnilo u všech národů najednou a ani ne v průběhu několika tisíciletí. Přešly mezi tím milióny roků. Pro dnešní lidi s jejich úzce ohraničeným rozumem je to dlouhá doba. Musíme však vzít v úvahu, že v dřívějších časových obdobích lidé žili staletí a celý vývoj probíhal velmi pomaleji, než si to člověk dnes umí představit. Kromě toho v tom čase nebyly tak rychle za sebou následující pozemské inkarnace, jak se to dělo později. Lidští duchové se dlouho zdržovali v jemnohmotných světech, ve kterých vývoj také pokračoval.

Odvrácení se od Světla a vzápětí následující při­pojení se na negativní silová střediska tiše padlého archanděla, nezůstalo ani tělesně bez následků. Pomalu, ale nezadržitelně začala zakrňovat zadní část mozku.

Zákonitý rovnovážný stav lidského organizmu, který kdysi fungoval tak hladce, bez jakéhokoliv tření, byl tak citelně narušen, že v následujících časových obdobích se lidé rodili tělesně menší, méně krásní a unavení všemožnými těžkostmi. Už tehdy napadlo lidi jakési intelektuální velikášství, které dnes dosáhlo svůj vrcholný bod.

Zakrněním zadního mozku se silně omezila schopnost vidění a slyšení, jako i celá schopnost přijímání. Proto tímto způsobem lidé nemohli víc pozorovat děje střední hrubohmotnosti, která jako druhá, větší Zem úzce obepíná pozemskou zemskou planetu.

Řečeno jinými slovy: člověk, zakrněním mozku automaticky ztratil tu vlnovou délku, nazvěme ji »X - 4«, pomocí které mohl vidět a slyšet v trochu jemnějším hrubohmotném prostředí. Dnes, a to už odedávna, je člověk nastaven na takovou vlnovou délku, která mu zprostředkovává jen hrubohmotné vjemy. A dokonce ani jeho hrubohmotná schopnost přijímá­ní není taková, jaká by měla být. Lidský přijímací apa­rát se prostřednictvím zakrnění takové důležité čás­ti mozku také poškodil, a to takovým způsobem, který se už víc nedá napravit. Aspoň tak je to s velkou většinou lidstva.

Zde je dobré vzpomenout důsledky, na které přišli fyzici a astronomové, tedy exaktní vědci, se svými zdokonalenými a účinnými přístroji. Hartmut Bas­tian ve své knize »Svět a prasvět« píše doslovně toto: »Všechno, co vidíme očima, je přes hojnost, kte­rá mate smysly, jen výsledkem nepatrného výseku pro­jevů kosmu. Zvěsti, kterých se nám proto o světech dostává, musí být tedy nedostatečné! Jsme bytosti Světla, jejichž bádání a myšlení přijímá podněty z patrného rozsahu záření od 0,72 - do 0,397 tisícin milimetru vlnové délky. Všechno jiné je pro naše oči neviditelné... «

A potom dále hovoří toto: »Uvnitř oblasti tohoto, svým způsobem nepa­trného rozsahu, leží vlastně všechno to záření, které naše oko dokáže vidět, tedy pro nás téměř vševý­razové prostředky, smysly představitelného světa.«

Astronom Hartmut Bastian a jiní badatelé měli pravdu, když říkali, že je absolutně nedostačující, co dnešní pozemský člověk umí vnímat a chápat! Do­konce ani nejlepší přístroje nedokáží překonat skuteč­nost, že lidskému rozumu jsou postaveny hranice.

Badatelé vůbec nevědí, že to byl sám člověk, který si tyto hranice postavil. Svým duchovním úpadkem a z toho vyvstávajícím zakrněním jedné části mozku ztratil možnost připojení se na jiné vlnové délky.

Pozemský člověk s takto zúženou schopností vnímání přijímá jen vjemy nejhrubší hmoty. To je i příčinou toho, proč si cení techniku, a podobné vý­dobytky hrubohmotného druhu považuje za nejvyšší výkony lidského poznání.

Kolik tajemství přírody zůstalo skryto před lidmi jen proto, že se odvrátili od Světla! Ztrátou jiných vlnových délek, řekněme si na porovnání »krátkých vln«, se ztratilo i spojení, prostřednictvím kterého lidé viděli bytostné služebníky Boha a uměli se s nimi dorozumívat.

Dnes, až na malé výjimky, celé lidstvo, které se navázalo na hrubou hmotu až po sebezničení, je možné považovat za duchovně nerozvinuté nebo duchovně zaostalé. V první řadě jde opět především o pří­slušníky bílé rasy, kteří se nazývají křesťané. Fa­lešná křesťanská víra ještě víc zúžila chápavost svých příslušníků, než se to stalo u jiných ras a příslu­šníků jiných náboženství. Mezi křesťanskými misio­náři dřívějších časů a dnes není rozdílů; považují a považovali každého, kdo věří na známé bytostné přírody za »pohana«.

Ještě i dnes jsou někteří příslušníci národů jiných ras, kteří jsou přesvědčeni o existenci přírodních bytostí. Tato víra je však natolik promíchána s vírou v démo­ny a strachem před nimi, že její původní Pravdu již vůbec nelze rozpoznat. Myslí si, že démoni, jejichž hrůzostrašné útvary často mohou vidět, jsou také bytostmi přírody.

Samozřejmě vůbec netuší, že tyto démonické formy postavili do světa samotní lidé, že jsou to formy hněvu, nenávisti, neřestí a nepřátelství a vůbec nemají nic společného s přírodními bytostmi. Každé vedení a všechny tradice jsou dnes často a téměř nerozpoznatelně promíchány s omyly a lží.

Po těchto vysvětleních se nyní můžeme blíže zabývat nespočetnými bytostmi přírody.

Bohové

Velcí přírodní bytostní, které kdysi lidé uctívali jako bohy, mají svůj domov a svůj výchozí bod v jednom zvláštním oddělení stvoření, které se nachází pod duchovními světy Ráje, jednak jako ukončení Ráje, jednak i jako počátek pozdějšího stvoření. Toto oddělení stvoření je světový kruh nepřed­stavitelných rozměrů (Viz: »Poselství Grálu«, III. díl, »Kruh bytostných«). Je výchozím bodem všech bytostných a vůdců živlů, kteří měli, ustavičně mají a ještě budou mít co do činění se vznikem pozdějšího stvoření.

Pozdější stvoření se skládá ze sedmi světo­vých částí a v každé z těchto částí krouží bilióny nebeských těles na svých přesně určených drahách.

Naše planeta Země patří k světové části Efezus. Všechny nesčíslné hvězdy, které můžeme vidět na noční obloze, patří do Efezu. Skládají se bez výjimky z hrubé a středně hrubé hmoty, kterou člověk přirozeně vidí a vnímá svými hrubohmotnými smyslo­vými orgány.

Na nejvyšším bodě tohoto zvláštního oddělení stvoření, kruhu bytostných, vypíná se sídlo »bohů«. Je to jakýsi druh hradu, který nemá žádnou, ba ani tu nejmenší podobnost s tím, co pozemský člověk označuje jako »hrad«.

Hrad, o kterém je tu řeč, má rozměry naší planety Země a tyto rozměry jsou přizpůsobené mocným by­tostným (bohům), vysokým jako věž, kteří v něm žijí a z něho působí.

Severské národy, ke kterým se řadí Germáni, na­zvaly tento hrad »Asgard« nebo také »Walhalla«. Řekové mluví o »Olympu«, o vysokém sídlu »bohů«. Asgard podle smyslu znamená »zahrada pokolení bohů Asů«. A »Walhalla« je srovnatelné s »halou světa« a nebo halou, ze které byl svět, tedy pozdější stvoření vytvořeno, společně s bilióny nebeských těles. Je ještě mnoho pojmenování pro toto vysoké sídlo bytostných, protože každý národ antiky mu dal ve své řeči a schopnosti vyjadřování jiné pojmenování.

V této kapitole však zůstaňme u řeckém výrazu »Olymp«, protože toto jméno je dalece nejznámější. I pro nejvyšší panovnický pár, který měl své bydliště uprostřed zámku Olymp, který byl tak rozlehlý jako pla­neta, existuje mnoho jmen, avšak i přes jejich odlišnosti mají stejný význam.

Germáni a severské národy nazývali tento pár »Odin a Fréza« nebo i »Wotan a Frigga«. U Řeků se nazývají »Zeus a Héra«, u Římanů zase »Jupiter a Juno«, u Egypťanů »Osiris a Isis«, u jednoho kmene Sumerů »An a Inana«. A ještě spoustu dalších jmen, které podle smyslu mají stejný význam. Např. Odin a Wotan znamenají »nositelé Světla ve světě«, Jupiter »Nositel Světla«' Osiris »Nebeské Světlo«. Všechny jména podle jejich smyslu přesně odráží povahu a půso­bení nositele daného jména.

Odin, Zeus, Jupiter, Osiris jsou tedy i přes jiné pojmenování vždy jednou a touž osobou. Vždy se jedná o nejvyššího vůdce a panovníka Olympu.

Když pro obydlí bytostných používáme řecké jméno »Olymp«, nazývejme nejvyššího vládce Olym­pu řeckým jménem »Zeus«, přičemž také bychom mohli říci i Jupiter nebo Wotan.

Zeus a Héra

Zeus je mohutný jako nejvyšší věž. Jeho souměrná a mocně působící postava je oděná od krku až po chodidla do výzbroje podobné pancíři  z  ohnivého kovu.  Z jeho věčně mladé nezarostlé tváře svítí dvě plamenné oči, ve kterých se odráží ohnivá červeň jeho výzbroje.  Jeho mocnou hlavu zdobí vysoká čtyřhranná koruna, zhotovená taktéž z ohnivého kovu. Na svém brnění nosí orla z ohnivých diamantů. Bytostná krása Dia je takového druhu, který lidský duch může jen stěží popsat. On je v pozdějším stvoření zosob­něná moc duchovně bytostného záření, které proudí z nejvyšších výšin a v němž nachází svoje ukotvení. Duchovní záření je jiného druhu než lidští duchové, při­chází ze zvláštního bytostného energetického zdroje, který je potřebný na výstavbu a vývoj nespo­četných nebeských těles. 

O panovníkovi Olympu si můžeme udělat přibližný, i když jen velmi slabý obraz, když si představíme, že výzbroj, která je z ohnivého kovu, má sílu záření 1 000 kg rádia, nebo i víc. Tisíc kilogramů! Na celé Zemi je v nemoc­nicích, výzkumných ústavech a v jiných zařízeních dohromady jen 700 gramů rádia! Dokonce i toto porovná­ní velmi pokulhává, protože jeho druh, svojí podstatou tak cizí lidskému duchu, se nedá s ničím porovnat.

Diova družka Héra je téměř taková mohutná jako on a je tak krásná, že to až vyráží dech. Z její souměrné, věčně mladé tváře září oči jako dvě blikající hvěz­dy. Její nádhernou postavu obklopuje oděv ze závojů barev duhy, jako jakýsi mlhový oblak. Z jejích dlouhých, vlnících se vlasů, které jí sahají až k pasu, září jako živě pohybující se světélkující linky tisíců ohnivých diamantů. Tyto zdobí i její san­dále.

»Ohnivý kov« a »ohnivé diamanty« jsou jen v tomto oddělení stvoření, v kruhu bytostných. Slovo »ohnivý« znamená v tomto případě »zářící jiskra Světla«. Tyto zářící jiskry Světla, které pronikají vším v této říši, jsou poslední sraženinou ze záření Ohně Svatého Grálu! I přesto nosí v sobě všechno, co je potřebné pro výstavbu biliónů nebeských těles sedmi světových částí. Jsou nositeli života, pohybu a tepla a skrývají v sobě materiál, který mocní bytostní přeformovaně promítají ven do celého vesmíru jako »kosmické paprsky záření«. Jsou to ty taju­plné paprsky, jejichž původ se badatelé už víc jak 50 let snaží odhalit.

Titáni

Nyní se opět vraťme k Héře a Diovi. Ze spojení těchto dvou nejvyšších vůdců a panovníků pochá­zí první pokolení titánů. Titáni jsou vládci a strážci všech slunečních sil! Působí z Olympu a jsou i vůdci nesčetného množství bytostných, kteří jsou činní jako vládcové také nesčetného množství sluncí v sedmi světových částech. V dalších, hradům podobných odděleních Olym­pu, žijí a působí mnozí jiní mocní bytostní. Je možné je nazvat vůdci a nositeli živlů. I oni jsou výchozími body záření, které jsou potřebné pro vznik a vývoj pozdějšího stvoření. Stejně jako Zeus a Héra, nepotřebovali žádný čas na vývoj, aby se stali plně zralými. I oni jsou nesmírně velcí a také tajuplně, stěží popsatelně, nesmírně krásní. Jejich oblečení se skládá z jistého druhu měkké ohybné výzbroje různých barev, ze kterých každá  má svou vlastní zářící sílu. Z ohnivého kovu jsou jen jejich helmy, opasky a obuv. Nejnápadnější na těchto gigantických posta­vách jsou oči. Jsou to totiž »ohnivě modré oči«, které podle nálady nositele často září tak ohnivě, že mo­drost v nich se pak úplně ztratí.

Vedle mužských vůdců živlů, kteří patří k poko­lení asů, žijí v jiných oddělených částech hradu velké ženské bytosti, které jsou vůdkyněmi a ochrán­kyněmi všech ženských bytostí pozdějšího stvoření. I tyto bytosti jsou stejné nepopsatelné krásy, že je pochopitelné, že je lidé dávných dob nazývali »bohyněmi«.

Ženské obyvatelky Olympu patří k pokolení va­nů. Ze spojení mezi asy a vany pocházejí náro­dy hyadů, charitů, walkýrů, silfidů, myrmidomů a jiných.

Oplodnění a narození v bytostných říších se ani v tom nejmenším nepodobá příslušným pozemským dějům. Tu jde o spoluzachvívání pozitivních a nega­tivních
vibrací, jejichž spojením se uvolňuje zvláštní druh bytostných sil. Z tohoto zvláštního druhu bytostného spojení sil vznikla pohlavní síla v její nejčistší formě.  Všichni bytostní pozdějšího hmotného stvoření si váží pohlavní síly jako nejvyššího daru nebeské lásky.  Aby nedocházelo k omylům,  musí se tu říci,  že jde o stejnou,  pozemskými lidmi tak různě zne­užívanou pohlavní sílu. Tělesné spojení, tak jak ho člověk zná, mezi bytostnými není.  Oni vyciťují pohlavní sílu jako duševní vibraci, která jim dává velký rozmach a zvyšuje jejich radost ze života.

Ani  Zeus, ani  Héra, ale ani nesčetné množství jiných vůdcovských obyvatel  Olympu  nemůže opus­tit  svoji bytostnou zářící oblast.  Nemohou i kdyby  chtěli ! Mohou  existovat jako vůdcové a nositelé bytost­ných, koncentrovaných sil jen ve sférách přizpůso­bených těmto silám. Z toho důvodu jsou všechny báje, ve kterých stojí, že Zeus přijal na sebe formu býka a nebo labutě, aby se přiblížil nějaké lidské ženě, falešné. Podle zákonů stvoření něco takového není možné. Právě bytostní, kteří nemají žádnou svobodnou vůli, jsou přísně vázáni na důsledky zákonů.

Zahrady hesperoven

Okolo Olympu se nachází zahrady hesperoven. V těchto zahradách, které jsou také nepopsatelně rozlehlé, kvetou nepřetržitě připravené »květy života«. Tyto zvláštní květy magneticky přitahují bytostné jiskérky semen, které byly přivedeny do života prostřednictvím spojení bytostných obyvatel Olympu, a pevně je drží v květinovém kalíšku. Když se to stane, květ se uzavře a pod určitým stupněm tepla rozvine zachycenou jiskérku.

Hesperovny jsou víly, které opatrují květy života. Krmí probouzející se bytostné děti nektarem z ovoce, které roste v těchto zahradách.

V jiných oblastech těchto zahrad se vyvíjejí, také pod dozorem a opatrováním víl, jiskérky duchov­ních semínek, které klesly z Ráje, aby se v na to urče­ném květu života, začal jejich vývoj.

V této části stvoření, v kruhu bytostných, žijí mimo střed, mimo Olymp, milióny vědo­mých větších a menších bytostných. Až z jejich spojení se vyvíjejí různorodé generace bytostných, které spolupůsobí částečně na udržování už existujících nebeských těles, zatímco se jiné další nespočetné generace zabývají formováním nových nebeských těles a opět další rozkladem těch nebeských těles, které již dosáhly pro ně určené zralosti.

Spojení s Olympem

Všechny bytosti celého pozdějšího stvoření zůstá­vají vždy v úzkém spojení s Olympem a s oblastmi, v jejichž středu se tento tyčí. Jednou za rok, a to vždy po obnovení sil ve stvoření, mohou všechny, dokonce i ty nejmenší a nejvzdálenější bytosti, vidět Olymp a spoluprožívat toto dění, které tam probíhá. Zachvějí se když spatří uprostřed Krá­lovské komnaty podstavec z ohnivého kovu, na kterém věčně a beze změny hoří Svatý Plamen.

Zdá se jim, jakoby se sami zdržovaly v Královské komnatě Olympu mezi jeho gigantickými obyvateli. Tak jako tito, i oni s napětím pozorují vládce, aby nepropásly moment, ve kterém pozdvihne číši s červe­nou tekutinou. To se stává ve stejnou chvíli, kdy stří­břitě zářící holubice se jako odlesk Holubice ve Sva­tém Grálu snese do otevřené křišťálové kopule trůnní komnaty, aby ihned potom, jakoby nasátá nebeským světlem, opět zmizela.

Zeus a všichni obyvatelé Olympu mají v této chvíli spojení s Chrámem Svatého Grálu a vědomě prožívají, jak síla všemohoucího Stvořitele proudí dolů a vším proniká dech života. Vzdechy a vlny jásavé radosti naplní komnatu a všichni současně zvedají své číše a pijí červený nektar, který se v nich nachází.

Pití červeného nektaru je projevem připravenosti plně přijmout do sebe Svatou Sílu a zužitkovat ji podle vůle samotného Pána všech nebes a plni díků pokorně se sklonit před jeho láskou, mocí a nádherou.

Z Olympu, z vysokého sídla mnohých gigan­tických bytostných, je udržováno sedm světových částí se svými bilióny nebeských těles v neustálém pohybu a vysokém tlaku, a odtud jsou se zákonitou přesností řízeny dráhy nebeských těles.

Badatelé vědí, že někde ve světovém prostoru musí být nevyčerpatelný energetický zdroj. Americký fyzik profesor Robert R. Wilson píše ve své knize o jaderně-fyzikálních strojích doslovně toto: »Někde a nějakým způsobem venku ve všeobsá­hlosti skutečně existuje gigantický urychlovač, který vytváří
fantastické energie, energie o hodnotě ne menší než jedna miliarda GeV. Jeho produktem jsou kosmické paprsky, jejichž původ je už víc jak 50 let předmě­tem důkladných výzkumů.«

Mnozí badatelé dnes ví, že ve svých výzku­mech došli na jakousi hranici, která se pozemským rozumem nedá překročit. Člověk dnes dospěl k takovému vývojovému bodu, ve kterém by neměla pro něj existovat žádná kosmická hádanka a tajemství, kdyby nebyl ztratil napojení se na vlnové délky, jejichž prostřednic­tvím by mohl získat vysvětlení o všech »tajemstvích přírody« v pozdějším stvoření a o samotném Olympu.

Gaia - Kybelé

Opusťme nyní vysoké sídlo »bohů«, Olymp a o­braťme se k Zemi a k bytostným, kteří nás neustále obklopují.

Všechny zemské planety, to znamená, všechny planety, které obývají lidé, mají ženské ochránkyně, lze je nazvat i vládkyněmi. Pocházejí ze spojení mezi titány a vany a jsou takříkajíc vzdálené příbuzné obou těchto olympských pokolení.

Ochránkyně naší Země je »Gaia - Kybelé«, což význa­mem znamená »vládkyně země sloužící v lásce«. Gaiu -­ Kybelé národy dávných časů vždy nazývaly »Matka Země«. Lidé před svým pádem do hlubin často vídali i tyto velké bytostné.

Když se Gaia ukáže, nosí do zelena třpytící se plášť podobající se mlze, který ji celou zahaluje a končí dlouhou, širokou vlečkou. Stříbřité copy s kovovým leskem, poproplétané krásnými květy, jí padají až k pasu.  Na hlavě nosí korunu se čtyřmi výběžky z rubínu. Gaia má jemnou bílou, a zároveň i mladou tvář, ze které svítí dvě, jakoby smutkem zahalené oči.

Velkou Matku Zemi vždy obklopuje velký zástup. Spousta hrajících se potomků Tyfona, vládce bouřek, se bouřlivě žene nad ní v dálavy a s rozpustilou radostí tak lomcují kmeny stromů, že z nich padají květy, ovoce i listí. Lesní víly, lesní mužíci a elfové obklopují velkou Paní a přinášejí jí květy a ovoce. Trochu stranou jde její stálý ochránce, obr »Kotto«.

Ke dvoraně Matky Země patří i zvířata. Obzvlášť je třeba vyzvednout velké světelné motýly. Vznášejí se v houfech do výšky a slétávajíc se, obklopují Matku Zemi a její dvoranu šedomodrým světelným jasem. Jsou zde i bílé sovy, které často sedají na ramena své paní, když se větrní bytostní příliš silně prohání. Kolem ní také pobíhají a hrají se i srny, bílí beránci, veverky a poskakují žlutí medvídci.

Gaia, velká Matka Země, vyzařovala kdysi s radost­nou pýchou, když se inkarnovali první lidé na Zemi. Tehdy byla Země nesmírně krásná! A uprostřed této krásy a buj­ného rostlinného světa se noví obyvatelé Země museli okamžitě cítit doma.

Od té doby už uběhly milióny roků. Pýcha a radost, které kdysi rozbušily Gaiino srdce, se změnily na stud a hanbu. Dnes se dívá na svoji žalostnou a poničenou Zemi přes závoj, který je utkaný z nití smutku.

Apollón

Dalšího velkého bytostného, který stojí v tom nejužším spojení se Zemí, musíme nazvat »vládcem Slunce«. Tento vládce, jehož v dávných dobách vždy nazývali »bohem Slunce«, má mnoho jmen. Některé z nejznámějších jsou: Helios, Sol, Heliogabal, Schamas a Apollón.

Apollón je také nadlidský, mohutného, gigan­tického vzrůstu a zářivé krásy. Pro svůj oslnivě zářivý vzhled byl vždy uctíván jako »bůh Slunce«. V dávných dobách se častěji přibližoval ke králům a kně­zům, když ho přivolávali, aby jim poradil. Jeho rady byly vždy dobré a poučné.

Jeho oblečení se skládá  ze zlatem zářící vý­stroje  a  zlaté okřídlené helmy,  kterou nosí na hlavě. Z jeho souměrné krásné tváře září ohnivěmodré oči.  Všichni vládcové sluncí mají ohnivěmodré oči. To je znakem jejich úzké spolupráce s Olympem.

V dávných časových epochách se Apollón často ob­jevoval v chrámech a na kultovních místech, které by­ly postaveny na jeho počest a kde byly vždy zapalovány i »sluneční ohně«. Kromě toho byl vídán i tehdy, když uháněl do dálek na zlatem se třpytícím dvoukolovém voze, který táhli čtyři červení dlouho­srstí lvi.

Apollónův sluneční vůz je předobrazem, podle kterého Asyřané postavili své dvoukolové bojové vozy. Tuto konstrukci pak později převzali Římané.

Všechny staré národy Země vykonávaly děkovné slav­nosti k uctívání Apollóna. Dokonce i když začala doba lidského úpadku a už žádné chrámy a zvláštní kultová místa neexistovala, byly každý rok k jeho uctívání, přibližně uprostřed června zapalovány »sluneční ohně«. To byly vždy sváteční dny. Lidé zpívali děkovné písně k jeho slávě a prosili ho, aby on, »zářivý«, dostatečně ozařoval jejich setbu. V průběhu těchto svátečních dní a nocí se sbíraly léčivé rostliny, vysazovaly se určité stromy, keře a květiny. Mládež a děti tancovaly kolové tance kolem slunečního ohně, starší generace zpívaly společně děkovné písně ke slávě Apollóna.

Všechny sluneční ohně byly zapáleny tehdy, když stálo slunce na nebi nejvýše, tedy v poledne. V této  době  totiž ještě několik málo lidí občas vídalo, spíše vyjímečně, většinou děti, pána Slunce v ovzduší. Když se to stalo, vládl nepopsatelný jásot mezi účastníky slavností.

Škodlivý vliv misionářů

Všechno však bylo jiné, když křesťanští misionáři, kteří se postupně dostali ke všem kmenům, aby »pohany«, kteří věřili na přírodní bytosti a vykonávali všelijaké pohanské kulty, »regenerovali« a ve jménu Ježíše je »obrátili« na pravou víru. Všude, kam se »dobře smýšlející« misionáři dostali, tak dokazovali, že u údajných přírodních bytostí šlo jen o »mátožení ďábla«, vyvolávali nedůvěru, rozpory a krvavé boje, protože žádný sebehorlivější kazatel nemohl jim vzít přesvědčení o existenci přírodních bytostí. Často docházelo k tomu, že misionáři byli zavražděni, když označovali všemi uctívané a milované přírodní bytosti za zlé, pohanské výmysly ďábla. Žel dělali to tak dlouho, až jim sám Apollón prostřednictvím mladého děvčete, které ještě často vidělo velké a malé přírodní bytosti, zakázal krveprolévání.

Kdyby misionáři byli ještě lidé napojení na Světlo, pak by jim poznání o existenci přírodních bytostí mohlo jen pomoci při obracení lidí na správnou víru. Mohli by vědět, že bytosti, vůči kterým tak nenávistně bojují, jsou také jen služebníky jediného, všemocného Stvořitele všech světů a právě v důsledku toho by museli ony přírodní bytosti zahrnout do svého učení. Radostně a plni důvěry by byly přijaly tyto národy zvěst, že všemohoucí Bůh, kterému přece všichni vládcové sluncí a podobné přírodní bytosti úctyplně sloužily, vyslal svého Syna Ježíše k lidem, aby je učil prostřednic­tvím jeho slova a rozšířil jejich vědění. Kdyby misionáři byli takovýmto způsobem přibližovali vědění o Ježíši lidem, které měli přivést na správnou víru, jejich učení by všude padlo na úrodnou půdu.

V Evropě si nejdéle udrželi »víru v bohy« a příslušné kultovní úkony Germáni a jim příbuzné kmeny. V Severní a Jižní Americe v dobách Ježíšových, žily ještě čisté indiánské kmeny, které byly úzce spojeny s přírodními bytostmi. Národy Střední Ameriky, jako např. poslední potomci Aztéků a Mayů, neměly už v tomto čase žádné spojení s přírodními bytostmi. To málo, co o těchto, svým druhem jiných služebnících Boha věděly, bylo zmatené a falešné a zastíněné hrůzostrašným kultem model.

Také v Ázii byly ojedinělé národnostní menšiny, u kterých dále žilo vědění o bohům podobných pří­rodních bytostech. Předávané vědění se udrželo ještě po dlouhou dobu čisté především v oblastech, které se dnes nazývají Thajsko, Laos, Indonézie. Ale i tam se pomalu vetřelo falešné. Namísto čistého vědění a čisté víry v přírodní bytosti, dosadily víru v démony a strach z nich.

V Evropě se Germáni a příbuzné severské národy ještě mnoho století po nástupu křesťanské éry při­držovali své víry v přírodní bytosti a kultovní úkony. Nakonec však přece jen zvítězila církev. Pro všechny vysoké církevní hodnostáře a církevní služeb­níky byla tato zdánlivě nevyhubitelná »pohanská víra« hrozbou, protože podle jejich názoru jen tato víra byla vinna za to, že křesťanství nenašlo všude volný vstup.

Potom jeden zvláště bystrý služebník církve přišel  s  takovým nápadem,  aby se už nebojovalo vůči »pohanským kultovním slavnostem«,  ale aby je spojili  s  cír­kevními svátky.  Tak se sváteční dny »pohan­ského« slunečního ohně v červnu spojily s narozením Jana Křtitele, které křesťané oslavují 24. června. A lidé, kteří se přihlásili ke křesťanství, nazvali sluneční ohně, které sami ještě nedávno zapalovali jako projev díků Apollónovi, už jen jako  »svatojánské ohně«  a později  i  jako »ohně slunovratu«. To samé se stalo i s jinými obyčeji minulosti. Služebníci a příslušníci církví udělali všechno, aby z lidských duchů, kteří stále víc propadali lenivosti, vymazali vědění o přírodních bytostech. Milióny bytostných národů, které vytvořily všechna nebeská tělesa ve Vůli Boží a pravovaly je a ještě stále jsou činné, odstavilo bezhraniční lidské temno, jako neexistující. Od té doby žije tvor - člověk ve smrtelné osamělosti!

Astarté

Vraťme se však ještě jednou k Apollónově sluneční hvězdě.

Některé staré národy, jako např. staří Inkové, ví­dali ve slunci ženskou bytost, která byla uctívána jako »velká matka«. Tento omyl je lehce pochopitelný, neboť v tom čase ještě ojediněle žili lidé, kteří něk­dy, když stálo slunce nejvýš, viděli velkou nádhernou ženskou postavu, která svou zářivou silou zastí­nila i samotné pozemské slunce. Touto bytostí byla »Astarté«, která působila na lidi pozdějšího stvoření z Olympu a občas se jim zjevovala.

Astarté je prostřednicí bytostných záření, které přicházejí z božské čistoty a pronikají celým stvořením. Působí jako transformátor, který tak mění tyto paprsky, aby je pozemští lidé mohli přijímat. Působení Astarté se zaměřuje především na pozemské žen­ství. Ona v něm probouzí a upevňuje cudnost a věr­nost.

Jedna Astarté je i v duchovní říši Ráje.  Transfor­muje a zprostředkovává  božské  paprsky čistoty v souladu se svým druhem, aby je lidský duch v určitém vyšším druhu mohl přijímat.

Astarté byla oslavována až do začátku Baalova kultu v celé Malé Ázii jako bohyně čistoty v chrámech vybudovaných pro ni. Když se Baalův kult všude rozšířil jako zkázo­nosná epidemie, začali modloslužebníci své rozkladné dílo. "Jakousi" bohyni čistoty nemohli použít a její uctívání už také ne. Když ji jednoduše nedovedli odstranit ze světa, tak změnili její jméno a vyhlásili, že Astarté je ve skutečnosti sestrou Baala a podporuje mateřství jako nejvyšší ctnost ženy. Její jméno je Ištar. Druh jejího působení i její jméno potom někteří modloslužebníci měnili vždy podle oblasti, ve které žili. Tak se pak z Astarté stala bohyně mateřství,  podporovatelka pozemské lásky, bohyně plodnosti a nebo také boje.

Stačilo, aby kněží vytvořili jen zmetek. O ostatní se postarali přívrženci! Orgie, které se konali na počest bohyně lásky Ištar, nazývané také Šauška, Ašerot a Athatat, byly proslavené v celém Orientu a v Malé Ázii.

Astarté je zprostředkovatelkou záření, o kterém se zmi­ňuje i přednáška »Světlé nitky nad vámi«, (»Poselství Grálu«, III díl.)

Demeter a národ vanů

Kromě Gaie-Kybely je ještě mnoho velkých krás­ných mužských a ženských bytostných, kteří mají pole své působnosti v hmotných světech, které jsou ve spojení se Zemí.

Vezměme z tohoto množství jen několik z nich a podívejme se na ně blíže. Potom si každý sám může utvořit obraz o působení těchto velkých by­tostných služebníků Boha. Ve skutečnosti nejsou nikomu cizí.

Jako první si vezměme »Demeter«, ochránkyni všech polních plodů a klasů. Jí podléhají národy »vanů«, které ochraňují všechna semena země, aby se neztratila, a vždy přinášela nové květy a ovoce.

Vanové jsou mužské a ženské bytosti, přibližně 50 cm vysoké, s kulatými hnědými tvářemi a kulatýma radostnýma očima. Nosí střednědlouhý červenohnědý plášť a vždy se usilovně snaží učinit vše správně pro svou patronku a ochránkyni.

Demeter sama nosí světlezelené dlouhé roucho a pás z rubínovězlatých semenných tobolek. Její krásnou hlavu obepíná jednoduchý diadém z kovu stejně zářícího jako červené zlato.

Její dlouhé červenohnědé lesknoucí se vlasy jsou zaple­teny do copů. Její oči, kdysi tak jiskřivé radostí jsou již matné, neboť i jejich silný, čistý jas taktéž kalí smutek.

V době vzniku Země měla Demeter velmi mnoho práce. Mu­sela povzbuzovat malé vany a ukázat jim mnoho semínek, která se musela zvlášť ochraňovat a strážit, protože z nich vyvíjející se ovoce, bobule, jadérka, ořechy a hlízy měly sloužit jako potrava lidem i mno­hým druhům zvířat, když nastala správná doba. Nic se nesmělo ztratit! To nebylo nic lehkého, neboť i po pozemské inkarnaci lidských duchů ještě milióny let měnil zemský povrch svůj tvar.

Byli to i malí vanové, kteří na nařízení jejich velké paní všude na Zemi ukazovali lidským duchům jedlá jadérka, hlízy atd.

A nejenom to, učili své lidské žáky i to, jak je potřeba připravit půdu pro novou setbu, které semena jsou pro ni vhodná a v kterou dobu je potřeba sít. Hrdě a s vděč­nou radostí učili vanové všechny lidské duchy, vše co měli vědět a co souviselo se setím i sklizní. Byli šťastní, když viděli, že jejich lidští žáci si všeho pozorně všímali a používali to, co se naučili.

Baldur a dryádové

Jiným bytostným je Baldur, kterého staří Římané nazývali »Silvanus«. Je to krásná mužská bytost, nadživotní velikosti, se zlatohnědou tváří a usměvavýma očima. Jeho oblečení se skládá z těsně přiléhajících červených kalhot a ze zeleného kabátku, který sahá trochu pod pás. Boty má červené se špičkou vpředu zvednutou nahoru. Široký pás
z červeného kovu a malý roh, který nosí na šňůrce kolem krku, doplňují jeho skvělé oblečení.

Baldurovi podléhají všechny národy dryádů, to znamená národy elfů stromů. Velikost elfů stromů se řídí podle rozsahu opatrovaných stromů. Nej­menší jsou obyčejně půl metru vysocí, a jiní dosahují nanejvýš metr a půl. Elfové stromů se pohybují přes dřevo stromů tak,  jako lidé přes vzduch.  To platí i pro bytosti kamenů a země. I pro ně je hmota, se kterou pracují, taková jako pro nás vzduch.

Oblečení dryádů je celé zladěno s listím,  květinami,  se­mínky a ovocem.  Okolo krku často nosí řetízky ze semínek,  které při každém jejich pohybu zvoní jako zvonečky. Elfové stromů jsou mužského, pozitivního druhu. Všichni mají holé hlavy, oválné jako koule a stejně tak kulaté oči. Jejich malé tvářičky, tak jak je to zvykem u všech malých a velkých bytostných, odráží všechna hnutí mysli. Mají široké malé ruce a nohy a jejich prsty na nohou jsou stejně dlouhé jako prsty na rukou.

Ne ve všech stromech bývají elfové stromů. Ve velkých lesích připadá obyčejně jeden elf na osm stromů. V zahradách, parcích nebo jinde se přesně dá poznat, ve kterých stromech žijí elfové, neboť tyto jsou pak obzvlášť krásné.

Když chtěli kdysi elfové stromů obdarovat své lidské miláčky, zavolali si větrníky. Tyto veselé bytosti tak dlouho hýbali a třásli větvemi a listy stromových obrů, dokud nenapadalo na zem větší množství ovoce nebo ořechů. Když pak vděční lidé zamávali elfům, tito ze samé radosti vyváděli ty nejbláznivější akrobatické kousky. Ale i toto je už dávno pryč. Všichni malí bytostní prchají a skrývají se před lidskými tvory, kteří jim nahání strach a hrůzu.

Silenové

Ještě dříve, než pokročíme dále, je potřeba vzpomenout, že existují různé rody rostlin, které nejsou ochraňovány elfy stromů, ale jinými druhy bytostí. Tak je např. vinná réva ochraňována národem »silenů«.

Všude na Zemi, alespoň tak to bylo ještě před dobou ledovou, vinuly se vinné rostliny vysoko nahoru jako liány až po špičky nejvyšších stromů. Hlavně v oblastech, kde se v půdě nacházelo hodně sopeč­ného popela, byly hrozny neuvěřitelně velké a sladké. Někdejší bohatství ovoce pralesů, vlastně dokonce celého povrchu Země, si dnes už ani nedokážeme představit. Země byla až do začátku doby ledové v pravém smyslu slova pozemským rájem.

Silenové jsou také mužského,  pozitivního druhu.  Mají silné široké postavy s úzkými pevnými rameny a krátkýma nohama. Nejsou větší než metr a půl. Jejich oděv se skládá z dlouhé sukně, která vypadá jakoby z kůže a sahá od středu těla až po kolena. Trup mají nahý. Oválné sil­né hlavy zakrývají krátké rozstřapatělé vlasy, které jsou obyčejně zdobeny úponkami vinné révy a hroznem.

Byli to silenové, kteří kdysi naučili lidi, jak mohou změnit šťávu hroznů na víno. Vzpomínáme zde zvlášť révu, neboť milióny bytostných národů považují víno za posvátný nápoj, který se smí pít jen při mi­mořádných událostech. V den obnovy síly podává pán na Olympu svým shromážděným mocným slu­žebníkům velkou číši vína. V té samé době se shro­máždí bytostní i v sedmi světových částech a s vděčnou radostí pijí víno, které jim podávají na to určení vyšší bytostní. Toto víno je, přirozeně, jiné než na Zemi. Je jako elixír, který posilňujícím způsobem působí na bytostné tělo.

Květinové princezny

Jiné velké bytostné jsou květinové princezny. Jsou o­chránkyněmi květinových elfů v hmotnostech. Je jich velmi hodně a všechny jsou stejně krásné. Sama květinová královna se jmenuje »Sif« a žije na Olympu. S hmotnými světy udržuje spojení jen přes květinové princezny.

Ochránkyně květinových elfů patří k národům sylfů, tedy také k určitým vzdušným bytostem. Vzduš­ní sylfové mají své pole působnosti v atmosféře.

Oba druhy jsou o hodně větší než pozemští lidé a jsou nepopsatelně krásné.

Je vlastně velmi těžké popsat bytostné správně, protože jsou neustále v pohybu, a proto se neustále mění barevné odstíny jejich oděvů, vlasů i ozdob.

Květinové princezny nosí dlouhá, tunikám podobná široká roucha ze světlé závojové tkaniny. Jejich hlavy zdobí diadém ve tvaru koruny, který je zdobený květy drahých kamenů. Na korunu jsou upevněny závoje, které vypadají jako pavučina z nejjemnějších dia­mantových vláken a padají tak hluboko dolů, že zahalují téměř celou postavu. Všichni bytostní hmotnosti obzvlášť uctívají květinové princezny, protože okolo nich je jakýsi okouzlující nádech z vyšších světů, který se odráží i v jejich neobyčejné kráse.

Květinoví elfové

Malí květinoví elfové jsou stejné zářivé krásy jako jejich velké ochránkyně. Jejich velikost se řídí podle kvě­tů, ale jen velmi zřídka dosahují více než 15 centimet­rů. Děti elfů jsou velmi malinké, neboť i bytostné národy jsou podrobeny vývoji.

Všechny květy podléhají ochraně květinových elfů. To však neznamená, že v každém květu bývají květinoví elfové.
Jen ty květy, které jsou zvlášť chráněny, jsou pří­mo ozařovány elfy. Vůbec není těžké poznat tyto květy, neboť jsou zářivější a krásnější než všechny jiné.

Elfové nebývají v hrubohmotných pozemských květech, ale ve vrstvě o něco jemnější. Stále však ještě hrubo­hmotné,
která prochází celou Zemí a obklopuje ji jako druhá Země.

(Viz: »Poselství Grálu«, III. díl, »Bytostné zárodky«.)

Vezměme si jako příklad pozemský, zvlášť krásně kvetoucí růžový keř. Na tom samém místě, anebo úplně blízko, v jemnější vrstvě, která obklopuje Zemi, se bude nacházet o hodně větší růžový keř s většími a zářivějšími květy. V těchto květech žijí elfové.

Pozemský růžový keř potom většinou úplně ob­klopuje na Zemi neviditelný větší růžový keř a po­zemské růže přijímají něco ze živé světelné síly elfů, kteří žijí v růžích jemnější hrubohmotnosti.

Květy, které kvetou na stromech a v květináčích, jsou také ochraňovány elfy jako všechny jiné květy, protože všechno, co se na Zemi rozvíjí a roste, se zformovalo podle předobrazů, které ve vrstvě jemnější hru­bohmotnosti, kterou lze jednoduše nazvat »mezivrstvou«, bylo plně vyvinuto už dlouho před tím, než na Zemi nastoupil proces zhutnění. Tancující elfové obklopují a ozařují všechny zvlášť krásné květy stromů, když stromy stojí na chráněných místech. Ještě vinami nezatížení lidé mohli často pozorovat kolový tanec elfů.

Všichni květinoví elfové mají průsvitná, ze stříbrných vláken utkaná křidélka. Tvary křidélek jsou různé. Některé se podobají křídlům motýlů, jiné zase mají tvar křídel vážky. Všechny jsou ale jemné a průsvitné. Průsvitná a pavučinově jemná jsou i roucha, která tito malí tvorové nosí. Jejich barvy se zcela přizpůsobují danému květu.

Všichni elfové, s výjimkou královny elfů, mají dlouhé vlnité vlasy s kovovým leskem, které drží pospolu tenké vlasové diadémy. Královny elfů, které jsou o trochu větší než běžní elfové, nosí na hlavičkách malinkou korunku z květů z drahých kovů a jejich tak­též dlouhé, téměř bílé vlasy, se třpytí v záři pe­rel.

Z maličkých nadpozemsky krásných tvářiček elfů září oválné, velikánské oči barvy květů. Květinoví elfové jsou nejzázračnější tvorové v pozdějším stvoření. V dřívějších dobách, kdy ještě byli oddaní lidem, se často stávalo, že si sedli na ruce dětí a žen, které se staraly o květiny, či se jen kochaly jejich krásou.

Člověk se svým úzce ohraničeným rozumem, si už dnes neumí představit, jak jej obklopovala radost a láska, když
měl ještě spojení s bytostnými.

Gnómové

Všimněme si dvou druhů, mezi těmi nesčetnými, které žijí, a to gnómů a albů. Všechna pokolení gnómů se nachází ve vrstvě jemnější hrubohmotnosti, která proniká přes Zemi a úzce ji ob­klopuje. Tato vrstva je ve skutečnosti jemným předo­brazem naší Země. Všichni bytostní, kteří mají co do či­nění s hrubohmotností, působí současně v obou zemských vrstvách. Dokud vlnové délky, kterými lidé měli spojení s jemnějším okolím Země, nebyly pře­rušeny, často viděli i gnómy. Lidem to připadalo tak, jakoby se gnómové a všichni jiní bytostní nacházeli na hrubohmotné Zemi. A to proto, neboť se vůbec nedá rozpoznat, kde obě zemské vrstvy zapadají jedna do druhé.

Pole působnosti gnómů leží na Zemi. Země je pro ně životně důležitým prvkem. Když Země byla ještě mladá, spolupomáhali při sestavování různých druhů Země. Dnes se jejich práce stala spíše jakýmsi druhem »konzervační služby«.

I zemská hmota se opotřebovává! Gnómové musí přivádět hmotě všude tam, kde je to potřebné, nové prvky, aby se
povrch Země mohl i nadále zelenat a kvést. Jejich činnost končí až tehdy, když zemská planeta dosáhne bodu, ve kterém nastupuje rozklad její hrubohmotné hmoty a nastoupí na jejich místo jiní bytostní služebníci. Usilovní malí gnómové splnili svou úlohu!

Gnómové Země jsou jen o něco větší než půl metru. Nosí jakýsi overal z hnědočervené barvy, který je zapnutý na zádech. Na malých oválných hlavičkách mají nasazeny malé čepičky, které se však ne vždy sbí­hají do špičky. Barva čepiček i jejich bot, podobných čižmičkám, je červeno­hnědá, červená nebo zelená. Existuje velmi mnoho barev­ných
odstínů, takže žádný oděv a žádná čepička není stejná jako druhá. Mnozí z gnómů mají na svém opasku zavěšenu maličkou čtyřhrannou lampičku, v jejímž středu se nachází velký světlemodrý drahý kámen. Tento drahý kámen svítí ve tmě jako silné světlezelené světlo.

Malé tvářičky gnómů jsou i přes jejich rozdílný věk hladké a mladé, bez brady. Jejich oči jsou kulaté a všechny červeně jiskří. Rozdíly ve věku se objevují, jako je to u všech bytostných, jen v očích, a to jasně poznatelným způsobem. Bradaté tváře gnómů s ne­foremnými nosy, jsou ohavnými útvary fantazie lidského rozumu.

Vůdcem zemských gnómů je »velký Faljar«. Ma­ličkým zemským gnómům se jejich vůdce jeví jako obr, i přestože zdaleka není tak velký. Faljar je asi dva metry vysoký, nezvykle široký a masivní. Jeho oděv vypadá jako pancíř. Je elastický, ze silně zářících červených kovových vláken, který těsně obepíná jeho trup. Na jeho hlavě s krátkými, také kovově se lesknoucími vlasy je nasazena nízká oválná helma. Na řemínku kolem krku nosí jeden kulatý drahý opalizovaný kámen.

Albové

Jiným, důležitým národem gnómů jsou »albové«. Oblast jejich činnosti spojuje do sebe všechny druhy čistých minerálů, ke kterým patří i drahokamy. Jejich práce je velmi podobná práci zemských gnómů. I oni konzervují jim svěřené poklady přírody, při jejichž sestavování kdysi spolupomáhali. Starají se o to, aby oheň dra­hých kovů nevyhasl a minerály se předčasně neroz­ložily na své pralátky.

Albové jsou asi metr vysocí. Jejich malé postavy jsou širo­ké a silné. Oblečení se skládá z kalhot a z jakési blůzky, která vypadá jako ruská kazajka, ale je užší a z takové lát­ky, kterou na Zemi nenajdete. Všichni nosí čižmičky. Barvu jejich oblečení je těžké určit, neboť se stále mění a až do nejjemnějších rozdílů se úplně hodí do oblasti, ve které se právě nachází a pracují. Přík­lad schopnosti přizpůsobování se prostředí na Zemi nám poskytuje chameleón. Pouze malé stříbřité hel­my, které vybíhají do špičky a které nosí všichni al­bové na svých oválných, krátkovlasých hlavách, nemění barvu.

Jejich vůdcem je »Hymir«. Postavou se podobá Falja­rovi, i přesto že jeho oblečení a výraz jeho tváře je úplně odlišný. Přiléhavé Hymirovo oblečení je černé a zdo­bené drobnými různobarevnými drahými kameny. Zdá se, jakoby tyto drahé kameny byly vetkány do látky. Ve skutečnosti je však Hymirův třpytící se oděv také zhotoven z látky, která se vždy mění podle vůle nositele. Jde o druh látky, která je jen mezi bytost­nými.

Všichni gnómové a jejich vůdcové byli velmi nakloně­ni lidskému pokolení. Byli to gnómové, kteří kdysi upozornili lidi na zlato a ukázali jim, na co mohli po­užít kov podobající se slunci. Lidé potom pod vede­ním malých mistrů zhotovovali svá první, trochu primitivní umělecká díla ze zlata. Od té doby, kdy první zlaté předměty jako číše, poháry, tácy, sluneční kruhy a po­dobné byly přineseny do chrámů, přešlo statisíce roků.

Gnómové nemohli tehdy ani tušit, že později kvůli zlatu a jiným pozemským pokladům budou téct potoky krve.

Dnes se i gnómové, tak jako jiní bytostní, stávají nepřátelskými vůči lidem, protože lidé tím nejhorším způsobem zneužili svou duchovní převahu vůči věrným bytostným služebníkům Boha a zneuctili jeho dary svou chamtivostí! Běda nyní lidskému pokolení v Soudu!

Kamenní trpaslíci

Kamenní trpaslíci jsou velcí tak do půl metru a je mo­žné říct, že jsou tak širocí jako vysocí. Jejich silné, jakoby nemotorné hlavy pokrývá krátký hustý vlasový porost. Oblečení se skládá z hrubé tvrdé látky. Barvy se vždy přizpůsobují kamenům, na kterých právě pracují.

Diana anebo Danae

Nyní si všimněme jednu z dalších velkých bytostných. Je jí »Danae«, překrásná ochránkyně zvířat. I jí způsobili lidé velkou bolest, když začali štvát zvířata a lovit je. A to jen z rozkoše ze zabíjení, ze sportu, z chamtivosti a kvůli módě. Takto byly před­časně a hrůzostrašným způsobem vyhubeny různé druhy zvířat.

Římané, jako všechny jiné staré národy, věděli z tra­dic o existenci »bohů« a také v ně silně věřili. Danae nazývali »Dianou«, bohyní lovu, co podle jejich názoru více odpovídalo jejich cílům a přáním. Pro nějakou ochránkyni zvířat neměli žádné pochopení.

Lidé zneužívali tím nejhrubším způsobem svoji moc i vůči zvířatům. Ani Danae neuměla bojovat proti chamtivosti
a smrtonosným hrůzostrašným zbraním lidí.

Danae, anebo Diana, nosí dlouhý, široce vlající jasněčervený oděv, který jak se zdá, je z materiálu bez jaké­koliv váhy, neboť se vznáší a pohybuje i při tom nejmenším pohybu vzduchu. Hlavu jí obepíná vlasový diadém z jasněmodrého kovu. Vlasy ve vlnité a třpytící se nádheře padají až k pasu. Její krásu je velmi těžké popsat, stejně jako krásu všech ostatních bytostných. Neboť i ona, v souladu se svým druhem, je v ustavičném pohybu, čímž nejen barevné odstíny jejích šatů, ale i její vlasy vypadají vždy jinak.

Z Dianiny zlatohnědé tváře také krásně září oči, které jsou však zahaleny závojem smutku. Když se Diana zjeví, jezdí na velkém bílém jednorožci. Vždy je obklo­pena zástupem jí podobných, ale přece jen menších roztomilých ženských bytostí. Jsou to lesní víly, které je možno nalézt ve všech krásných lesích, do kterých přiná­šejí lesk radosti. Radost je totiž životní element všech vědomých a nevědomých bytostných tvorů.

Diana i lesní víly jsou pod ochranou zemských obrů!

Ostara

Další velkou bytostnou, kterou ještě vinami nezatížení lidé často vídávali a oslavovali, je »bohyně jara Ostara«.

Ostara oběhne jednou do roka planetu Zemi, tehdy zpro­středkovává záření bytostné síly, které působí na zárodky semen. Příslušníci germánských a keltských kmenů, u kterých nebyla zcela přerušena vlnová délka  » X-4 «,  vždy viděli na počátku jara krásnou bytost uprostřed jejího velkého průvodu. K tomuto prů­vodu patří i zvířata, růžové
volavky a zajíčci.

Když byl ohlášen příchod Ostary, začala usilovná činnost mezi lidmi. Čistily se domy, dvory a stáje a spalovalo se všechno staré a nepotřebné. Ženy vyráběly v zahradách a na polích hnízda a umísťovaly do nich načerveno namalovaná vajíčka. Přitom si vždy přály, aby bohyně uviděla tyto vajíčka a požehnala je.

Zatímco ženy doufaly, že na křiklavě namalovaná červená vajíčka upoutají pozornost nádherné bohyně, vyšly si děti do lesů a na paseky. Tam klepaly svými malými dřevěnými kladívky na velké stromy a bal­vany. Takto přivolávaly elfy stromů a kamenné trpaslíky a prosily je, aby řekli bohyni jara, že všichni dospělí i děti v okolí na ni čekají a že ji mají rádi.

Dnes už nikdo ani nepomyslí na Ostaru, kterou kdysi každý očekával s touhou a láskou. Její jméno zůstalo živé už jen v německém jazyce, vždyť slovo »Ostern« bylo odvozeno od jména Ostara. Pochopitelně, každý rok se na (Osternfest) Velikou noc oslavuje " její svátek "! Čas je stejný. Ale už se neslaví příchod bohyně jara, čímž se semena stávají úrodná, ale celé křesťanství oslavuje zmrtvýchvstání Ježíše potom, co jen den před tím byl tak hrůzostrašně zavražděn.

Ostara z dálky vypadá jako jasnězelený, průsvitný a květnatý oblak, nebo nosí široké a dlouhé šaty z jasnězelených barevných odstínů. Lem jejích šatů je asi z metr širokých květinových pásů, které působí tak živě, až se zdá, jakoby se Ostara pohybovala uprostřed květi­nového záhonu. I její vlasy se třpytí světlezeleně, ale někdy zablesknou i stříbřitěbíle. Její hlavu zdobí květinový věnec z jemně zvonících zvonečků.

Tvář Ostary má jas perel. V hloubce jejích tmavozele­ných kulatých očí často svítí červené světlo. Jsou to oči, které pronikají hrubohmotností. Tyto oči, které má mnoho bytostných, lze také nazvat »rentge­nové oči«, to je asi nejblíže lidskému chápání.

Obři

Všichni dosud popsaní bytostní mají lidskou po­dobu, i když často jde jen o miniaturní postavičky, jako například květinoví elfové. Kamenní trpaslíci, velká část vzdušných bytostí a obři mají také lidské po­doby.

Obři jsou vysocí jako věž. Hlavy mají střapaté a jejich kdysi tak dobrácké oči se mění. Zpřísní a  zalijí se hněvem, když se obrací k lidem. Nosí kalhoty, pláště a vysoké boty z kožovitého hrubozrnného materiálu. Pláště jim uprostřed drží spletené šňůry. Obři kdysi spolupracovali na výstavbě pohoří a při mno­hých přeměnách Země, které byly potřebné v průběhu miliónů let.

Dnes jsou obři opět v činnosti. Ta mnohá zemětřesení a mořské bouře, které se denně zaznamenávají, jsou důsledkem činnosti obrů. Ve vnitru Země se už dlouho všechno připravuje na její poslední převraty. V přesně stanovených časových úsecích se musí země, města a horstvo potopit, zatímco na jiných místech se z moře opět do výšky vynoří pevniny a nové hory. Obři jsou připraveni všude tam, kde jsou potřebné silné paže.

Jiným druhem obrů jsou jednoocí »kyklopové«. Ti­to však pracují jen ve žhavém, tekutém zemském jádru a vyvolávají sopečné výbuchy na povrchu Země. Jejich působením se otvírají komíny, trhliny, krátery, zkrát­ka všechny druhy potřebných ventilů, aby z hlubin Ze­mě mohly unikat páry, plyny, popel a láva.

Pánem všech kyklopů je »Vulkán« z rodu ti­tánů.

Sylfové

Nyní vzpomeňme ještě jeden druh ze vzdušných by­tostí. Jsou to »sylfové«, kteří se zabývají složením vzduchu.

Součásti, které tvoří atmosféru nebo vzduch, se opotřebovávají přesně tak, stejně jako všechno ostatní. Z toho důvodu se musí ustavičně obnovovat životu důležité elementární substance, ze kterých se vzduch skládá. Bytostní, kteří se zabývají složením hmoty, převáží do atmosféry prostřednictvím vlnových pohybů, pro tento cíl určené elementární substance a sylfové se starají o jejich správné rozdělení, aby ve složení vzduchu nenastala žádná změna.

Jen díky neúnavné práci nesčetných bytost­ných je možné, aby ve hvězdných světech probíhalo všechno tak, jak je to předpokládáno v plánu Stvoření.

Sylfové jsou všemožných velikostí. Jsou samozřejmě velmi jemní a jejich pohyby jsou jako rytmické vznášení se uprostřed vzdušných elementů. Zdá se, že jejich dlouhé vlnící se pláště jsou jakoby složeny z obláčků jemných pastelových barev a diamantových sněhových vloček. Z jemných bílých tváří sylfů svítí fialové oči.

Jiní bytostní

Daly by se popsat ještě milióny bytostí, které mají lidskou podobu. Všechny působí ze světa jemnější hrubohmotnosti na pozemskou hrubohmotnost nesčetných, viditelných nebeských těles.

Jemnější hrubohmotnost je vždy vrstvou nebo světem, který se nachází mezi střední a hrubou hmotností. Lidští duchové se nemohou zdržovat v těchto hmotných světech vyhrazených pro bytostné.

Pro lidské duchy jsou jiné, samostatné přechody, které se podobají širokým mostům a vedou do střední hrubohmotnosti a jemnohmotnosti.

Bytostní dvojí podoby

Nyní přicházíme k bytostným rodům, které tvoří spojovací mosty mezi zvířecí a lidskou podo­bou. Nikde v celé nádherné výstavbě stvoření není žád­né mezery. Různé druhy přesahují jeden do druhého bez jakéhokoliv tření. Z toho důvodu by byl skok, lépe řečeno přechod od zvířecí podoby k podobě lidské bez mezistupňů nemožný. Tyto potřebné mezistupně tvoří bytostné rody, které mají napůl zvířecí a napůl lidskou podobu.

K nim patří všechny vodní bytosti a různé druhy větrných bytostí, které působí na hrubohmot­nost a vnášejí pohyb do atmosféry stejně jako všichni kentauři, fauni a ještě mnoho dalších.

Vodní bytosti

Jako první vzpomeňme obyvatele vod. V každé mořské říši vládne mořský král. Jeho poddanými jsou nesčetné rusalky, které zalidňují moře ovládané jediným králem. Velké, krásné přírodní jezera také obý­vají rusalky. Kromě mořských králů žijí ještě i jiní mužští vodní bytostní - tritoni. Tito bývají ve velkých řekách, pokud je lidé neznečistili.

Pánem všech mořských králů, kteří působí v různých hmotnostech, je »Neptun«. Paní všech ženských vodních bytostných je »Amfitrite«. Oba žijí na olympských výšinách a odtud působí na všechny obyvatele moří.

Těla ženských i mužských obyvatel jsou z po­loviny ryba a z poloviny člověk. Horní část těla s lidskou podobou přechází přibližně v oblasti pasu do rybího těla.

Trup a tváře rusalek, které se nazývají také sirény, jsou překrásné. Vlasy a oči se třpytí červení v takových barevných odstínech, jaké v hrubohmotnosti nelze objevit. Jejich okouzlující zpěv předstihuje vše, co pozemští lidé v tomto ohledu znají.

Mořští králové dosahují obrovských rozměrů. Jejich těla a tváře jsou smělé mužné krásy. Na rozdíl od rusalek ani mořští králové, ani tritoni vůbec nemají vlasy. Hlavu jim zakrývá silně třpytící se šupinovitá pokožka. Jako znak své hodnosti, nosí králové korunu s deseti paprsky z vodních diamantů.

Sirény a tritoni jsou také ochránci všech ryb a rybám podobných zvířat. Ochráncem a vůdcem zví­řat mohou být jen bytosti, které i přes vysoký stupe­ň, na kterém stojí, mají ještě silné spojení se zvířaty.

V mořských říších jemnější hrubohmotnosti žijí vedle rusalek ještě také různé druhy dvoutvarých zvíře­cích druhů. To jsou například »mořští kentauři«, kteří dosahují obrovských rozměrů. Mají koňům podobnou horní část těla, která přechází do šupinovitého rybího těla. Horní tělo zakrývá ale ještě hrubá svět­lezelená kůže z vodních vlasů. Oči mají červené. Mořští kentauři svými dlouhými, pohyblivými křídlovitými ploutvemi ženou vpřed loďky z mušlí, ve kterých se s velkou zálibou houpou a cestují rusalky se svými dětmi. »Mořští koníci«, kteří jsou na Zemi všeobecně známí, jsou maličkým, a trochu pozměněným odrazem velkých dvojtvarých vodních zvířat.

Rusalky nebo sirény, jak se také nazývají, se staly známé svými čarovnými metodami. V dávných dobách často slyšeli zpěv sirén námořníci, kteří ve svých primitivních loďkách cestovali po velkých tocích, jezerech a mořích. Odtud pochází domněn­ka, která se pak předávala z generace na gene­raci, že sirény si lidské muže chtěly přivábit svým zpěvem a chtěly je stáhnout do své vodní říše. Je možné, že některé sirény chtěly na sebe upozornit, byly to však vždy výjimky.

Bezeslovné nádherné melodie, které vzdušné a vodní vlny od­nášejí s sebou do dálek, mohly hodně znamenat. V pr­vní řadě je to přece výraz radosti ze života a velký dík Stvo­řiteli! Dále také směřovaly k jejich chráněncům, k množ­ství ryb ve velkých mořských říších. Ryby přijímají vibrace zpěvu rusalek přes zvláštní zvukovou vlnu a re­agují v souladu s daným zpěvem. Když se ve vibracích zachvívá např. varovné volání, všechny ryby nebo jiní mořští živočichové opustí oblast, ve které přijaly varovné signály rusalek. Tímto způsobem se mohly a také se stále mohou
zachránit mnohé houfy ryb před výbuchy atomových bomb, uskutečňova­ných pod mořskou hladinou. Co se však zachránit nemůže, to je mořská flóra, která je životně důležitá pro milióny vodních živočichů. Kamkoliv položí svou ruku kletbou zatížený člověk, přináší jen zkázu do říše přírody!

Ve zpěvu rusalek určeném rybám se však ne vždy zachvívají jen varovné signály. Rusalky se často hrají se svými svěřenci, které mají velmi rády. Když se toto děje, zpívají melodie, s jejichž pomocí se ryby tak povzbudí, že vytváří tanci podobné pohyby a začnou i »zpívat«.

Ano, ryby »zpívají«! Vytváří celý orchestr, ve kterém každý spolupůsobí tak dobře a tak hlasitě, jak jen umí! Mnohé pískají a řvou, jiné zase syčí, bručí, mručí, či křičí. Ani nelze popsat všechny tóny a hlasy, které ryby vydávají pro největší obveselení rusalek.

Lidem by zalehlo v uších, kdyby slyšeli to muzicírování »němých« ryb, a to zvlášť při západu slunce.

V celém stvoření není žádné němé zvíře! Jen člověk považuje tak mnoho zvířat za němé, neboť i jeho sluchový orgán utrpěl následkem zakrnění jeho zadního mozku. Proto určité zvukové vlny ani nepronikají až k jeho sluchovému centru.

Kentauři

Dalšími bytostmi, z poloviny člověk a z poloviny zvíře, jsou kentauři. Horní tělo mají lidské, silné červenohnědé, které přechází do prodlouženého, kůží pokrytého koň­ského těla. Mají oválné hlavy, které pokrývají kučeravé srstnaté vlasy. Z jejich hladké nebradaté tváře září pronikavé červené oči.

Kentauři, které lze často vídat i na obrazech sta­rých mistrů, v dávných dobách vedli a ochraňovali stáda divokých koní, buvolů, slonů, saurů a ještě spoustu jiných velkých živočišných druhů, ze kterých dnes nezůstaly dokonce ani kostry. Hlavní úlohou kentaurů bylo, co nejrychleji vyhnat stáda z oblastí, ve kterých se chystaly přírodní změny. Bdělostí kentaurů se předešlo tomu, aby mnohé druhy zvířat, které byly potřebné k zachování rovnovážného stavu na Zemi, předčasně nevyhynuly následkem mnohých sopečných výbuchů a zemětřesení, které v těch dávných dobách stále rozechvívaly Zemi.

Také kentauři vedli zvířata zvukovým působením. Byly to sice velmi divoké, dlouhé vysoké táhlé tóny, které vytvářeli svištivým kýváním dlouhých kovových tyčí. Ale zvířata na to reagovala a dala se ochotně vést!

Fauni

Dalším bytostným je faun, zvaný také pan, troll a nebo waldšrat. Tyto bytosti viděli lidé nejdéle, neboť stojí nejblíže hru­bohmotnosti. To je i důvod, proč je o nich tolik obrazů.

Ve starověku se fauni všeobecně považovali za ochránce stád krotkého hovězího dobytka a ovcí, neboť pastýři je často vídávali v blízkosti těchto zvířat. Fauni však vedli a ochraňovali všechny druhy divokých zvířat až po jeleny.

Fauni mají světlehnědé lidské horní tělo a oválné hlavy, pokryté kučeravými vlasy. Z jejich hladkých, nezarostlých mladých tváří září také červené oči, které podobně jako rentgen pronikají veškerou hmotou. Jejich lesklé mužské horní tělo pře­chází přibližně uprostřed do dvojnohého zvíře­cího těla. Nohy těchto bytostí vypadají jako jelení nebo srnčí. Staré národy je však nazývaly »kozí nohy«, protože fauni se pohybovali dopředu jen skákáním.

Mají rovné lidské držení a jsou různě velcí. Nejvyšší dosahují, podle lid­ských představ, výšky přibližně dvou metrů. Hlavy všech faunů jsou zdobeny věnci z pestrobarev­ných listů. Tyto věnce jsou darem lesních víl.

Každý faun, dokonce i ten nejmenší, nosí s sebou jednu nebo víc píšťal. Tyto píšťaly jsou většinou sesta­veny z několika trubiček a tak jako ve starověku, i dnes se nazývají »Panovy píšťaly«.

I oni vedli svá zvířata hudbou, a to svou různorodou hrou na píšťaly, kterou vyjadřují všechno, co chtějí říci svým svěřencům.

Pro bytostné vůdce zvířat je stále těžší vyvést je z ohrožených oblastí, protože dnes ze všech stran přichází velký nepřítel všech tvorů - člověk. Přichází se svou zákeřností a falší, krvelač­ností a svými hrůzostrašnými zbraněmi.

Fylgy

Nyní si ještě řekněme něco o vůdcích ptáků. Tyto bytosti mají ptačí těla s lidskými hlavami. Mají čtyři křídla a jejich opeření se třpytí kovověčerveně. Hlavu jim zakrývá helmovitá ozdoba z peří. Tváře se většinou podobají dětským tvářičkám. Oči, které září z těchto dětských tvářiček, vypadají jako červené, neustále se točící kuličky.

I tyto bytosti, které se nazývají »fylgy«, vedou své svěřence pomocí působení melodií. Vydá­vají rytmické, za sebou následující tóny, které jako dlouho znějící táhlá volání pronikají k ptačím duším a tam doznívají.

Byly to fylgy, které svým zvláštním zářením před­znamenaly vzdušné cesty ptáků. Tyto vzdušné cesty vypadají jako široké pásy paprsků, po kterých ptáci při svém stěhování létají v dálavy. Jsou pro ně přesně tak poznatelné a viditelné jako ulice na zemském povr­chu pro lidi.

Tím je také rozřešena záhada, kterou se bada­telé stěhovavých ptáků snaží rozluštit. Chtějí vědět, jak je možné, že celá hejna ptáků z dalekého severu táhnou každý rok do Egypta bez toho, aby se zmýlila a zabloudila. Stěhování ptáků se však stalo tajemným až potom, když člověk ztratil spojení s bytostným světem a s jeho obyvateli.

Větrné bytosti

Teď se ještě musíme zabývat také dvojtvarými větrnými bytostmi.

Když je vidět větrné bytosti s jejich rozprostřenými křídly klouzat se v ovzduší, mohlo by se zdát, že vidíme bílé, závojem pokryté letadla s velkými oválnými lidskými hlavami. Tvář těchto bytostí, které jsou různě velké, je také bílá. Oči, které září z těchto tváří, se podobají zelenočerveným zářícím kuličkám.

Existují větrné bytosti se dvěma a se třema očima. Tříoké bytosti jsou pro lidi neuvěřitelně veli­kánské. Jejich třetí červené kulaté oko září z prostřed­ku jejich čela jako světlomet s nepředstavitelnou inten­zitou. Záření tohoto světlometového oka, které by člověk mohl porovnat s jakýmsi laserovým zářením, vyvolává různě silné bouřky: orkány, tajfuny a tropické vichřice všude tam, kudy je vedeno. Tříoké větrné bytosti se nazývají »tyfónové oči«.

Sám Tyfon, jejich vůdce a pán, žije na Olympu. Tu žijí a působí i vůdcové jiných větrných bytostí, jako např. Tyssifon a Zefír. Z olympských výšin zpro­středkovávají svým podřízeným bytostným sílu a pomoc.

Pole působnosti větrných bytostí je velmi kom­plexní. Mají vliv na mořské proudy, na tvorbu mraků, vyvolávají kolísání teploty a udržují atmos­féru Země v pohybu prostřednictvím silných nebo slabých větrných proudů. Kromě toho jejich skvěle fungující větrný systém udržuje atmosférický tlak v rovnováze. Bylo by toho ještě mnohem víc, co
by se tu dalo povědět, neboť bytostní, kteří vyvolávají vzdušné prou­dy, nemají vliv jenom na atmosféru Země, ale i na Zemi samotnou. Jedno zapadá do druhého, jako konstrukce ozubených kol.

Uralidi

Kromě větrných a vzdušných bytostí je potřebné vzpomenout i přemocné »uralidi«. Uralidi jsou úzce spojeni s titánem »Uranem«, nositelem uránského záření. Přijímají jeho paprsky a podle toho přetváří hmotnost.

Přetvořená uránská záření se v nebeském prostoru pro člověka neviditelném vždy rozšiřují rychlostí světla. Pronikají však také do pozemské atmosféry a do samotné Země. Když přijdou do kontaktu s hmot­nou pozemskou atmosférou, vznikají elektromag­netické záchvěvy a vlny, které jsou pro tvory tak životně důležité.

Bez elektromagnetických záchvěvů nacházejících se v prostoru by člověk nemohl vidět ani své okolí, ani by nic neslyšel! Všechno, co člověk ve svém výzkumu fyzikálních zákonů a forem jejich projevu dodnes objevil, je založeno na elektromagnetických vlnách. Tyto vlny však v sobě ukrývají ještě mnoho sil, které člověk ve svém současném stavu a přes všechny pomocné prostředky, neobjeví.

Člověk je bezvýznamnou, dokonce úplně nepod­statnou postavou v ohromném, všechny míry přesahujícím bytostném tkaní ve Stvoření! Je jen hostem, a to velmi nepříjemným hostem ve světě, který vytvořily nesčetné usilovné ruce. Tímto světem je pro něj planeta Země a hostiteli jsou bytostní, které svou povýšeneckou hloupostí popírá, kteří však vytvořili všechno, co člověk nazývá »přírodou« tak, jak to bylo stanoveno ve Vůli Boží.

Salamandři

Teď si ještě povězme o salamandrech. Podle jména je li­dé také znají jako »pohádkové bytosti«. Sa­lamandři patří k mnohým živelným bytostem, které v souladu s jejich druhem působí na určité živelné proce­sy a dopomáhají jim, aby se v hrubohmotnosti projevily. Například vznik prvku zvaného fosfor je možné odvo­dit od činnosti salamandrů.
V řečtině znamená fos­for »světlonoš«. Měl by se však nazývat »ohňonoš«, protože oheň je jen jedním z mnoha projevů Světla.

Skutečnou úlohou salamandrů je však přeformo­vání části uránských paprsků, které pronikají do prostoru svými živelnými silovými vlnami. Jejich pánem je »Hefaistos«. I on je titánem a jako takový je nositelem živelného záření potřebného k výstavbě Stvoření.

Salamandři jsou jen maličkými kolečky v mohut­ném hnacím soukolí ve Stvoření! Přesto jsou nesmírně důležití, protože jen ve spolupůsobení všech bytostných sil se může udržet rov­nováha, kterou vyžaduje přírodní zákon.

Oblasti jemnější hrubohmotnosti, ve kterých žijí a pohybují se salamandři, vypadají jako průhledná, plynná zelenomodrá horstva, která se tyčí nad rozlehlými oblastmi. Horstvům podobné sféry salaman­drů se z času na čas změní na červené plamenné mo­ře, plynného a průhledného charakteru.

Salamandři patří k dvojtvarým bytostem. Mají lidské horní tělo, ještěří dolní část a kulatou hlavu, kterou obepíná úzce přiléhající červená přilba, sahající až k šíji. Velké kulaté oči jsou v ustavičném pohybu. Obyčejně s sebou nosí pochodeň, kterou mávají nahoru-dolů v rozpustilé, divoké veselosti. Ještěří zvířecí tělo vycházející ze středu těla je z průhledné kovové červeně (jsou však i jiné druhy salamandrů s jinými barvami).

Ve všech starých národech byl oheň uctíván jako svatý. Často se stávalo, že se salamandři ukázali ve velkých plamenech ohňů, ve kterých se smíchem a s radostí tancovali.

Kult ohně byl u Číňanů, Řeků, Germánů, Říma­nů, Indiánů, Inků a u mnohých dalších národů. Všichni považovali a uctívali oheň jako odlesk Slunce. V žádné chalupě nesměl oheň vyhasnout. Ohniště se proto dobře strážila, aby se oheň mohl kdykoliv znovu rozdmýchat. Oheň znamenal světlo v chalupě, ve které pak přebýval mír a radost.

Později, když se objevil strach před démony, nepo­zorovaně se změnil i původní kult ohně. Stal se kultem, který se zaměřil proti démonům, neboť démoni se ohně báli. Modloslužebníci Aztéků a Mayů však zavedli víru, že v samotném ohni se zjevuje démon, který se musí upokojit lidskými oběťmi. Samozřej­mě, že nikdy neexistovali démoni ohně! Kněží záměrně rozněcovali strach mezi svými přívrženci, protože jen takto mohli uplatňovat svoji zlověstnou moc.

Salamandři byli poslední z miliónů bytostných, které jsme vybrali a blíže popsali.

Ti, kteří zde byli popsáni, jsou co do počtu zanedbatelní v porovnání s množstvím bytostných, kteří exi­stují. I přes to si čtenář může utvořit obraz o těchto neúnavných stavitelích, kteří svojí ra­dostnou prací přispěli k tomu, že mohlo vzniknout sedm světových částí pozdějšího stvoření.

Některé vlastnosti bytostných

Zcela všichni bytostní, jsou vědomě činní tvorové s citlivou duší. Jejich duše jsou však přece jen úplně jiné podstaty než duše zvířat a lidí. Bytostní jsou jen vykonávající! Nemají žádnou svobodnou vůli. Všichni ti, kteří tvoří v pozdějším stvoření, stojí a pracují zcela ve vůli pro ně směrodatných vůdců na Olympu. Tito vůdci a také jejich vládce Zeus jsou opět podřízeni jiným mocnostem. Tak to jde nahoru až po nejvyšší výšiny, protože ve všech sférách stvoření jsou činné bytostné síly.

Bytostné národy jsou zcela jiného druhu než lidští duchové! Dokonce i ti, kteří nosí lidskou podobu, nemají v sobě nic z lidského druhu. Vždy zůstávají bez karmy, neboť bezpodmínečně vykonávají vůli vyšších mocností! V jistém ohledu jsou vázány na tuto vůli. Jelikož nejsou lidského druhu a nemají žádná vlastní přání, jsou beze zbytku šťastné! Vina, hřích a odpykávání jsou jim neznámé. Dokonce i smutek, který vyciťují ti bytostní, kteří se dostávají do styku s lidským světem, nemá žádnou podobnost s citem jako smutek, který znají lidé. Pojem »minulost« a »budoucnost« je pro všechny bytostné národy neznámý. Znají jen přítomnost a těší se z každého okamžiku svého bytí!

Tak jako lidé, tak i bytostné národy podléhají určitému vývoji. Jejich vývoj začíná jako jednotlivý bytostný zá­rodek v jednom květu (viz »Poselství Grálu«, III. díl, »Bytostné zárodky«). Existuje u nich také pokrok a vyšší vývoj. Gnóm však vždy zůstává jen gnómem. Ani člověk nikdy nemůže vystoupit ze svého lidského druhu, jakkoliv vysoko by se vyvinul.

Bytostné zárodky

Nyní si zodpovězme otázku, odkud přicházejí bytostné zárodky.

Z Poselství Grálu víme, že duchovní zárodky uná­šené prouděním sestupují dolů do pozdějšího Stvoření. Bytostné zárodky zase mají svůj původ v »kruhu bytostných«, na nejvyšším bodě kde se nachází Olymp. Vznikají ze spojení lásky mužských a žen­ských bytostí, které tam žijí a působí.

Při těchto spojeních lásky jde především o děje záření, které magneticky přitáhnou k sobě dvě by­tosti. Tato spojení záření nemají žádnou podobnost s ději oplodňování na Zemi. Mimo hrubo­hmotnost nemají těla žádné rozmnožovací orgány. Láska tedy není vázána na tělo. Jde o výměnu záření, kterou vyvolává vibrace pohlavní síly, která ve své nejčistší formě proniká pozdějším stvořením a v určitých momentech umožňuje bytostným tvorům rozžhavit se.

I když jde o stejnou silovou vlnu, která se projevuje mezi pozemskými lidmi a tvoří spojovací most mezi duchem a hmotou, má pohlavní síla mezi bytost­nými přece jen úplně jiný význam. Je známá pod úplně jinou výrazovou formou. Síla, která přináší štěstí do jejich bytí a spojuje je s vyššími sférami, se nazývá »věčný sluneční oheň«.

Záření, které vzniká spojením lásky mezi ženským - negativním a mužským - pozitivním druhem, je nejdříve proniknuto neviditelnými semínky, které bytostné proudění odnáší ven a dolů tak dlouho, dokud si je nepřitáhnou květy života. Květy života, v nichž se vyvíjejí bytostné zárodky, kvetou v nedozírných záhradách Olympu. Kvetou však také v rozleh­lých oblastech jemnější hrubohmotnosti, kde má své pole působnosti hodně
druhů bytostných.

Až v průběhu putování ke »kolébkovým květům« dostávají bytostné zárodky formu a stávají se proto viditelnými. Když jsou potom už tak daleko, že jsou magne­ticky přitaženy, mají formu průhledného červeného jadérka, které se uprostřed vločky vznáší ve vzduchu. Bytostné zárodky jsou přitaženy jen takovými květy, které odpovídají jejich druhu, není žádného míchání.

Květy života, které slouží bytostným zárodkům k vývoji, jsou různobarevné a mají rozličné formy. Salamandři se vyvíjejí v ohnivých květech, které jsou obklopeny plynným prvkem. Děti rusalek zase spatří světlo svého světa v mušlových květech, kterým se daří uprostřed vod­natých živlů. Vnitřní část květů života, které lze označit jako semeniště, je však u všech květů stejná. Hustá, třpytící se, vatě podobná vrstva tvoří jakousi kolébku, ve které se vyvíjí jedno nebo více bytostných semínek. Jakmile v nich leží uložena bytostná semínka, květ se kulovitým způsobem uzavře. Otevře se opět až tehdy, když bytostný zárodek přijal svému druhu odpovídající formu. Otevře se hlasitým, nepřeslechnutelným melodickým třesknutím. Novorozené bytostné děti jsou potom láskyplně opatrovány k tomu určenými »matkami«. Tyto matky všichni nazývají »květinovými matkami«.

Květy života vyrůstají z husté mechové vrstvy. Jejich stonky, které vypadají jako tenké kmeny, jsou uprostřed duté a dosahují i dvoumetrové výšky. Květy, které jsou už otevřeny, mají průměr asi metr a třpytí se v měnících se zářivých barvách. »Matky« podle barevných odstínů poznají, jak daleko pokročil vývoj malé bytosti.

Jakmile se květ uzavře, složí se do­kola zelené listy, které rostou na horní části stonku. Mechový základ, ze kterého květy rostou, je zcela jiného druhu. Dodává přes dutý stonek teplo a potravu pro malou bytost vznikající v květině.

Zda-li se semínko vyvíjí v těle pozemské lidské ženy nebo v  k tomu připraveném květu, je jedno, protože požadované základní podmínky jsou v obou případech stejné.

Vývojové děje ve stvoření jsou zázraky lásky! Svojí jednoduchostí a velkolepostí jsou tím nejnádhernějším darem, který je možné tvorům nabídnout, neboť tímto darem je sám »život«!

Velká vina

Uvedený popis jednotlivých bytostných představuje jen jednu maličkou část bytostných rodů, které se podílejí na neúnavném tvoření v zájmu formování a udržování celého pozdějšího stvoření! Mají sloužit k tomu, aby ti někteří, jenž ještě usilují o Pravdu, opět získali poznání o životě a působení bytostných, kteří byli vyhnáni do říše pohádek a uvědomili si dík, který jim dluží.

Staré národy dokonce i ve svém úpadku daleko předstihly dnešní »kulturní« lid. Věděly např., že bezprostředně k Zemi je připojen svět, ze kterého jsou řízeny přírodní děje. Tento svět velmi správně nazývaly »oblastmi vzniku«. Ještě dříve než staří Egypťané propadli modloslužebnictví, uctívali bohy jako »udržovatele kosmických rytmů«. V »Rigwedu«, ve staroindické lidové kultuře, která byla sestavena ve velmi starém jazyku jako sanskritská literatura, najdeme hymny či chorály, ve kterých se různými výra­zovými formami uctívají bytostní jako »ochráncové a udržovatelé nebeských těles«. A tak to bylo u všech starých národů. V těch časech, kdy lidé byli ještě bez viny, by nikoho ani nenapadlo, aby se pova­žoval za »pána stvoření« a »vládce přírodních sil«, jak se to dnes často stává.

Bytostní by za několik sekund mohli zničit velkou část lidstva, spolu s jeho technickými zázračnými díly. A tak se také stane, jakmile k tomu nadejde hodina.

Uvedené výklady představují jen v krátkosti shr­nuté vysvětlení jedné malé části bytostných světů a jejich obyvatel, kteří mají styčné body s lidským pokolením. Tato vysvětlení byla uvedena proto, aby těch několik, kteří v sobě ještě nosí touhu po Světle, si uvědomili tu velkou vinu vůči bytostným pomocníkům, kterou se zatížili. Na závěr jsou zde ještě zvlášť uvedena následující slova z Poselství Grálu »Ve Světle Pravdy«, III. díl, »Praduchovní úrovně IV«:

»Ještě jednoho musí být pozemský člověk zvlášť dbalý. Je to to, v čem dosud těžce hřešil:  Spojení s bytostnými pomocníky nesmí být nikdy přerušováno! Jinak způsobíte si mezeru, vám velmi škodlivou.

Velké silné bytostné nemáte považovat za bohy. Nejsou bohy, nýbrž věrnými služebníky Všemohoucího a jen ve své službě jsou velicí! Vám však nejsou nikdy poddáni.

Na malé bytostné nemáte se však dívat domýšlivě shůry. Ani oni nejsou vašimi služebníky, nýbrž tak jako velicí slouží jen samotnému Bohu, Tvůrci. Jen ve svém působení se k vám přibližují, vy však se k nim také máte přibližovat«.


(Výtah z knihy Roselis von Sass "KNIHA SÚDU",
kapitola XIX)


@6


 

© 2011 VI a jiní

Poslední aktualizace 16. 12. 2018